ECLI:CZ:US:2006:2.US.44.04
sp. zn. II. ÚS 44/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Ing. M.Z.P., zastoupené advokátkou JUDr. J.T., Ph.D., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, čj. 5 Ads 17/2003-57, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2002, čj. 16 Ca 121/2002-28, a rozhodnutí ČS ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 1. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše jejího starobního důchodu, k němuž došlo prostřednictvím rozhodnutí ČS ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522. Stěžovatelka byla přesvědčena, že jí byl přiznán nižší starobní důchod, než jí dle platných právních předpisů náleží. K zásadnímu pochybení došlo dle názoru stěžovatelky v souvislosti s aplikací §6 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995 (dále jen "zákon č. 183/1994 Sb."), kdy stěžovatelce nebyl starobní důchod navýšen o celou pevnou částku, nýbrž pouze o její část. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že od roku 1989 pobírala v České republice dílčí starobní důchod, přiznaný v souladu s ustanovením §21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení") a čl. 14 Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o sociálním pojištění, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 261/1948 Sb. (dále jen "Úmluva o sociálním pojištění"). Výše dílčího starobního důchodu stěžovatelky byla stanovena poměrně podle počtu let účasti na pojištění v Polsku a Československu, přičemž výsledný koeficient, jímž byl stěžovatelce starobní důchod v České republice krácen, činil 0,780133. Zákonem č. 183/1994 Sb. došlo k plošnému zvýšení důchodů o pevnou částku ve výši 420 Kč měsíčně, přičemž v §6 odst. 4 bylo výslovně stanoveno, že tato částka náleží v plné výši i v případě, kdy je důchod krácen pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem. Stěžovatelka měla za to, že z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pevná částka neměla být v jejím případě krácena, přestože u ní docházelo k souběhu starobního důchodu, vypláceného Českou republikou, se starobním důchodem poskytovaným ze zahraničí. Tento závěr stěžovatelka rovněž opřela o teleologický výklad §6 zákona č. 183/1994 Sb., když konstatovala, že účelem citovaného ustanovení bylo nahradit státní vyrovnávací příspěvek, poskytovaný z důvodu zmírnění negativních dopadů prudkého nárůstu cen potravin na obyvatelstvo, adekvátním navýšením důchodu. Státní vyrovnávací příspěvek byl stěžovatelce poskytován v plné výši, proto tomu mělo být stejně i u zvýšení důchodu o pevnou částku, které jej fakticky nahradilo.
ČS ovšem v rozporu se zákonem pevnou částku zkrátila a přiznala tak stěžovatelce z částky 420 Kč pouze částku 328 Kč. Obdobně pak bylo ze strany ČS postupováno i v případě zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995 (dále jen "zákon č. 76/1995 Sb."), jakož i u nařízení vlády, vydávaných na základě §67 odst. 10 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). V konečném důsledku pak činil starobní důchod stěžovatelky dle rozhodnutí ČS ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522, 5872 Kč měsíčně, ačkoliv jí dle jejího názoru měla náležet částka 6160 Kč měsíčně. Stěžovatelka dovozovala, že i kdyby její nárok na výplatu částky 6160 Kč měsíčně nebyl shledán oprávněným, měla Česká republika s ohledem na čl. 14 Úmluvy o sociálním pojištění zajistit, aby byl rozdíl mezi touto částkou a částkou přiznanou na základě rozhodnutí ČS ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522, vyplácen stěžovatelce polskou stranou. Další pochybení ČS spatřovala stěžovatelka v tom, že byla o změně výše starobního důchodu vždy zpravena formou oznámení, ačkoliv vzhledem k tomu, že krácením výše starobního důchodu docházelo de facto ke snížení dávky důchodového pojištění, mělo být v dané věci vydáno rozhodnutí. Kdyby se tak stalo, mohla by stěžovatelka využít možnosti podat opravný prostředek, a to již v prosinci 1994. V důsledku chybného postupu ČS však byla stěžovatelka této možnosti zbavena, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stanovením nesprávné výše starobního důchodu pak bylo dle názoru stěžovatelky neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž do sociálních práv zaručených čl. 26 a čl. 30 Listiny. Stěžovatelka dále namítala, že orgány veřejné moci postupovaly v její věci v rozporu se zásadami obsaženými v čl. 1, 3 a 4 Listiny a čl. 10 Ústavy České republiky. Tvrzené nedostatky neodstranil ani Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, čj. 16 Ca 121/2002-28, rozhodnutí ČS potvrdil, ani Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, čj. 5 Ads 17/2003-57, zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí ČS ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522, rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2002, čj. 16 Ca 121/2002-28, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, čj. 5 Ads 17/2003-57, zrušil.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis Krajského soudu, sp. zn. 16 Ca 121/2002, a spisový materiál ČS, jehož součástí bylo rozhodnutí ze dne 3. 4. 2002, č. 305313165/522.
ČS nejprve rekapitulovala postup, na jehož základě byl stěžovatelce přiznán a následně valorizován starobní důchod. Poukázala přitom na skutečnost, že stěžovatelka mohla proti oznámením o navýšení starobního důchodu, vydaným dle §86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení"), podat námitky dle §88 téhož předpisu. Jestliže tak neučinila, je nutno na její ústavní stížnost v části, v níž se domáhá přezkoumání správnosti takto stanovených částek pohlížet jako na nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka podala námitky až proti oznámení ze dne 1. 8. 1999, nicméně následně vydané rozhodnutí nenapadla správní žalobou, závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti tedy platí obdobně. Pokud jde o rozhodnutí napadená ústavní stížností, měla ČS za to, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť práv obsažených v čl. 26 a čl. 30 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích prováděcího zákona a ve vztahu k čl. 3 odst. 1, čl. 11, a čl. 36 Listiny se tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv míjí s obsahem těchto práv. ČS proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský soud, shodně s Nejvyšším správním soudem, odkázal na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují ve své podstatě vůči způsobu výpočtu jejího starobního důchodu. Postup správního orgánu a následně i krajského soudu byl ovšem standardním řešením nastalé situace, a nevybočil ze zákonem vymezeného rámce. Správní orgán i obecné soudy se podrobně zabývaly technikou výpočtu dávky důchodového pojištění a výpočet i důvody svého rozhodnutí vtělily do písemného vyhotovení rozsudků. Za těchto okolností nelze dospět k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelka na vyjádření účastníků řízení reagovala přípisem ze dne 20. 2. 2006, v němž zopakovala některé námitky, obsažené v ústavní stížnosti, a dále argumentovala porušením zákazu retroaktivity ve vztahu k aplikaci zákona o důchodovém pojištění, když teprve tento právní předpis v §99 s účinností od 1. 1. 1996 stanovil, že se pevná částka dle zákona č. 183/1994 Sb. a č. 76/1995 Sb. považuje za součást základní výměry důchodu. Orgány veřejné moci proto pochybily, jestliže pevnou částku považovaly za součást starobního důchodu i před tímto datem.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů a ČS, týkajícími se aplikace předpisů důchodového zabezpečení. ČS, jakož i obecné soudy, vycházely z předpokladu, že jak pevná částka 420 Kč podle §6 zákona č. 183/1194 Sb., tak pevná částka 680 Kč podle zákona 76/1995 Sb., a konečně i základní výměra důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., jsou součástí starobního důchodu stěžovatelky a podléhají proto plně krácení dle článku 14 Úmluvy o sociálním pojištění.
Při postupném zvyšování základní výměry důchodu pevnými částkami je pro zachování původního poměru nezbytné provést úpravu každé jednotlivé částky, o niž se zvýšení provádí, a to ve stejném poměru, v jakém bylo provedeno krácení původní. Obecné soudy, resp. ČS, dospěly k závěru, že ustanovení §6 odst. 4 zákona 183/1994 Sb., jež stanoví, že zvýšení o pevnou částku náleží v plné výši, i když je důchod krácen pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem (obdobně §5 odst. 5 zákona č. 76/1995 Sb.), na posuzovaný případ nedopadá, neboť se zde nejedná o souběh s jiným důchodem, ale o jediný starobní důchod, jehož výplatu zabezpečují ve smyslu citované úmluvy orgány sociálního zabezpečení dvou různých států. Požadavek stěžovatelky, aby jí částky, o něž byl její starobní důchod v důsledku krácení snížen, vyplatily orgány Polské republiky, nemá oporu v žádném ustanovení zákona o důchodovém pojištění, Úmluvy o sociálním pojištění, ani jiných vnitrostátních či mezinárodněprávních předpisů, proto jí nebylo možno vyhovět.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ aplikace práva se ovšem v tomto případě zjevně nejedná, napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž právní závěry v nich obsažené jsou logicky konzistentní. Za těchto okolností Ústavní soud existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Pokud jde o formu, kterou bylo stěžovatelce sdělováno, o kolik se zvýšil její starobní důchod, i v tomto případě se obecné soudy, resp. ČS, s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, když odkázaly na ustanovení §86 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dle nějž se písemná rozhodnutí nevydávají v případě hromadného zvyšování dávek důchodového pojištění a nahradí se písemným oznámením. ČS měla za to, že se i v případě stěžovatelky jednalo o hromadné zvýšení dávky důchodového pojištění, byť bylo částečně specifické v tom, že předmětná částka byla následně krácena. Nešlo tedy o snížení důchodu, jak dovozovala stěžovatelka, nýbrž o jeho zvýšení, byť nepřiznané v plné výši. Proti oznámení o zvýšení důchodu mohla stěžovatelka podat námitky dle §88 zákona č. 582/1991 Sb., přičemž kdyby tak učinila, ČS by následně vydala rozhodnutí, proti němuž by byl přípustný opravný prostředek ke krajskému soudu. Nelze tedy přisvědčit ani argumentu stěžovatelky, že jí bylo odepřeno právo na soudní přezkum správnosti stanovení výše jejího starobního důchodu.
Rovněž námitka stěžovatelky, týkající se údajného nerespektování zákazu zpětné působnosti zákona, je nepřípadná. Ustanovení §99 zákona o důchodovém pojištění, na něž stěžovatelka odkazuje, stanoví, že pevná částka je součástí základní výměry důchodu. Toto ustanovení uvádí zákon č. 183/1994 Sb. a zákon č. 76/1995 Sb. do terminologického souladu se zákonem o důchodovém pojištění, neznamená ovšem, že před datem účinnosti zákona o důchodovém pojištění nebyla pevná částka součástí starobního důchodu, jak mylně dovozovala stěžovatelka.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 5. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu