ECLI:CZ:US:2006:2.US.445.05
sp. zn. II. ÚS 445/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Družstva pro výstavbu rodinných domů - Hostivice, Cihlářská 337, 253 01 Hostivice, právně zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Dubenská 89, 190 12 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, č. j. 33 Odo 147/2005-105, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č. j. 28 Co 356/2004-78 a rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 17. 6. 2004, č. j. 7 C 1258/2002-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 8. 2005 a i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky (v ústavní stížnosti zjevně nesprávně označen, sp. zn. 33 Cdo 147/2005, namísto správné sp. zn. 33 Odo 147/2005). Tvrdí, že jimi došlo k zásahu a k porušení jeho práv na spravedlivý proces, garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zejména však podle stěžovatele došlo k porušení čl. 38 Listiny, který upravuje právo na zákonného soudce.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 7 C 1258/02, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, č. j. 7 C 1258/2002-58, uložil stěžovateli, aby zaplatil žalobcům Ing. M. K. a Ing. M. K. částku 60.923,65 Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 10. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel se zavázal zhotovit pro žalobce rozpracovanou stavbu rodinného domu a dílo jim předat do 30. 7. 2000. Pro případ prodlení byla domluvena smluvní pokuta ve výši 0,025% denně z celkové ceny díla uvedené ve smlouvě. K předání stavby však došlo až 23. 10. 2000, a proto žalobcům podle §544 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), přísluší právo na zaplacení smluvní pokuty, včetně úroků z prodlení podle §517 odst. 2 OZ. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. 28 Co 356/2004-78, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ jen ve výroku o nákladech řízení, v dalším jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výhrady žalovaného týkající se způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy, odmítl a ztotožnil se plně s právním názorem soudu prvního stupně. Námitku stěžovatele, že rozhodnutí vydal věcně nepříslušný soud, neboť v této věci je dána věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně, nepovažoval odvolací soud za důvodnou s tím, že nejde o spor týkající se členského vztahu žalobců k družstvu. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "OSŘ"), a v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 26. 4. 2005, č. j. 33 Odo 147/2005-105, poté, co dospěl k názoru, že přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ není dána. Mimo jiné uvedl, že výhrady stěžovatele k postupu odvolacího soudu při řešení námitky jeho nepříslušnosti nejsou zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž poukazem na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který sám k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vést nemůže.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že proces a rozhodnutí odvolacího soudu nebyly spravedlivé. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, porušil občanský soudní řád v tzv. otázce zákonného soudce. Podle názoru stěžovatele je nutno otázku věcné příslušnosti soudu přezkoumat vždy, kdykoliv v průběhu řízení, tedy i v rámci dovolacího řízení. Proto směřuje ústavní stížnost i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně. Postup odvolacího soudu je zcela v rozporu s ustanovením §104a OSŘ, kdy z podnětu účastníka řízení musí okresní i krajský soud předložit věc nadřízenému vrchnímu soudu. Stěžovatel zastává názor, že soud nemůže rozhodovat sám o své vlastní věcné příslušnosti, tak jak se to stalo v tomto případě.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud Praha-západ, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud v Brně, a dále vedlejší účastníky Ing. M. K. a Ing. M. K., aby se k projednávané věci vyjádřili.
Okresní soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně námitku nedostatku věcné příslušnosti neuplatnil, přičemž soud neměl za to, že není k projednávané věci příslušný. Soud neporušil právo stěžovatele na zákonného soudce, stejně jako neporušil žádný právní předpis upravující řízení před soudem. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na důvody uvedené v odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud v Brně krátce zopakoval odůvodnění svého usnesení a dále konstatoval, že postupem dovolacího soudu nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, o nichž se stěžovatel ve své stížnosti zmiňuje. Vedlejší účastník Ing. M. K. se podle svého vyjádření neztotožňuje se závěry stěžovatele. Dle jeho názoru nebyl porušen ani čl. 90 Ústavy ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně tak nedošlo k porušení práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastník považuje procesní námitku věcné příslušnosti soudu projednávajícího předmětný spor, vznesenou stěžovatelem, již od počátku za námitku toliko účelovou, kterou se stěžovatel snažil co možná nejvíce oddálit definitivní ukončení projednávaného sporu. Podle jeho vyjádření, stejně jako soudy prvního i druhého stupně, postupoval správně i dovolací soud.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasahovat a přezkoumávat jejich rozhodnutí pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejména s ustanoveními její hlavy páté.
Podmínky k takovému postupu ovšem Ústavní soud neshledal, neboť má za to, že obecné soudy postupovaly v předcházejícím řízení zákonem předpokládaným způsobem, včetně posuzování své věcné příslušnosti. Podle ustanovení §104a OSŘ obecný soud zkoumá svou věcnou příslušnost kdykoli za řízení, jak učinil v daném případě zjevně i soud prvního stupně. Pokud by býval měl za to, že není věcně příslušný, postupoval by podle §104a odst. 2 OSŘ a předložil by věc se zprávou o tom nadřízenému vrchnímu soudu, který by o příslušnosti rozhodl. K závěru o své věcné nepříslušnosti soud zjevně nedospěl, a pro uvedený postup tak neměl důvod. Vedle toho by prvostupňový soud měl povinnost předložit věc nadřízenému vrchnímu soudu také v případě, že nedostatek věcné příslušnosti namítl účastník řízení. Stěžovatel však tuto námitku v řízení před soudem prvého stupně neuplatnil, a učinil tak až v rámci odvolacího řízení. I odvolací soud má povinnost věcnou příslušností se zabývat, nepostupuje však dle §104a OSŘ, jak se zjevně domnívá stěžovatel. Pro odvolací řízení platí speciální úprava. Podle §205a OSŘ skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvého stupně, mohou být odvolacím důvodem pouze v případech zde taxativně uvedených. Jedním z nich je i případ, kdy rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud zjistí, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí věcně příslušnému soudu. Jestliže je věcná příslušnost soudu odvolacím důvodem, je tím dána i příslušnost odvolacího soudu se jí zabývat a rozhodnout o ní. V projednávaném případě odvolací soud zjevně postupoval v souladu s procesními předpisy, nedospěl však k závěru, že by prvostupňové rozhodnutí bylo zatíženou uvedenou vadou, což také náležitě odůvodnil. Nebylo tedy důvodu ani ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a postoupení věci jinému soudu, ani nebylo možné postupovat dle §104a OSŘ. Námitky stěžovatele ve vztahu k těmto rozhodnutím tedy nutno považovat za nedůvodné. Konečně ani rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit za protiústavní. Uvedený soud v odůvodnění svého rozhodnutí precizně popsal důvody, pro něž se nemohl zabývat námitkou věcné nepříslušnosti. Stěžovatel naopak neuvádí žádnou konkrétní námitku, z níž by vyplývalo, v čem spatřuje protiústavnost tohoto rozhodnutí. Ani ze samotného napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by vybočovalo z mezí ústavnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v. r.
předseda senátu