ECLI:CZ:US:2006:2.US.447.05
sp. zn. II. ÚS 447/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů F. J. a Mgr. J. J., obou zastoupených JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 5. května 2005, č. j. 60 Co 21/2004-211, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. března 2004, č. j. 5 C 96/99-182, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 25. března 2004, č. j. 5 C 96/99-198, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. března 2004, č. j. 5 C 96/99-182, který byl doplněn rozsudkem téhož soudu ze dne 25. března 2004, č. j. 5 C 96/99-198, byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů) o stanovení povinnosti žalovaného (Domácí potřeby D a K, spol. s r. o.) jako vlastníka domu čp. 103 a pozemku p. č. stavební 206/1, 206/2 a 206/3, vše nacházející se v katastrálním území Uherský Brod, strpět ve prospěch vlastníka domu čp. 102 v Uherském Brodě právo věcného břemene výjezdu, jak bylo toto sjednáno na základě protokolu ze dne 28. června 1816. Dále rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo věcného břemene zaniklo podle §1 odst. 1 a §3 vládního nařízení č. 97/1952 Sb. a podle §18 vládního nařízení č. 3/1953 Sb. Je sice pravdou, konstatoval soud prvního stupně, že §186 a §187 tehdy platného občanského zákoníku (zák. č. 141/1950 Sb.), upravující zánik věcného břemene nezahrnovaly do své úpravy zánik věcného břemene úředním rozhodnutím, avšak vládní nařízení č. 97/1952 Sb. a č. 3/1953 Sb. se po tehdy platném občanském zákoníku staly taktéž součástí platného právního řádu Československé republiky a v době, kdy došlo k výmazu práva služebnosti byla tato vládní nařízení platná. Žalobcům se nepodařilo prokázat, že by výmaz uvedeného věcného břemene byl v rozporu s citovanými vládními nařízeními. I když po provedeném výmazu nadále docházelo k používání průchodu přes pozemky žalovaného nemohlo dojít k vydržení věcného břemene, neboť v době rozhodné pro vydržení byl vlastníkem obou nemovitostí Československý stát, který nemohl odpovídající věcné břemeno sám od sebe vydržet.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 5. května 2005, č. j. 60 Co 21/2004-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, potvrdil. Ohledně otázky vydržení práva věcného břemene se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně. Rovněž ohledně tvrzení žalobců, že nedošlo k zániku práva věcného břemene, dospěl odvolací ke stejnému závěru se soudem prvního stupně. Konstatoval, že zánik věcného břemene byl v době, kdy k zániku došlo, upraven v §186 a §187 obč. zák. č. 141/1950 Sb. Je pravdou, že v těchto ustanoveních není uvedeno úřední rozhodnutí jako forma zániku věcného břemene, avšak vládní nařízení č. 3/1953 Sb., č. 97/1952 Sb., a č. 105/1953 Sb. pamatovala na zánik věcných břemen na některých částech národního majetku, přičemž nemovitosti žalobců v té době byly prokazatelně ve vlastnictví československého státu. Vládní nařízení sice bylo předpisem nižší právní síly, ale nebyla v rozporu se zákonem jednak proto, že předmětem jejich úpravy byl státní majetek, tedy úprava odlišná od příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., jednak i proto, že tato vládní nařízení vycházela z předpisu vyšší právní síly, a to ze zákona č. 241/1948 Sb.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 věta první a druhá, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že rozhodnutími obecných soudů byli zkráceni a poškozeni na svých majetkových právech a že v průběhu řízení nebyla dodržena zásada volného, objektivního hodnocení důkazů. Stěžovatelé uvedli, že věcné břemeno sjednané na základě protokolu v roku 1816 zajišťovalo právním předchůdcům žalobců nerušenou dispozici s jejich nemovitostí a rovněž zabezpečovalo nezbytnou možnost ochrany majetku vlastníka v případě ohrožení majetku požárem či jinými živelnými pohromami. Realizace práva vyplývajícího z původního věcného břemene přetrvala nejméně do roku 1995, kdy o využívání práva vyplývajícího z původního věcného břemene byli žalobci ubezpečeni v kupní smlouvě ze dne 1. října 1998. Porušení zásady volného, objektivního hodnocení důkazů v rámci spravedlivého řízení spatřují stěžovatelé v tom, že výmaz věcného břemene nebyl proveden v souladu s tehdy platnými předpisy, neboť byl proveden zřejmě protiprávním úkonem a osobou k tomu neoprávněnou. V této souvislosti stěžovatelé doložili listinou označenou jako č. d. 531, na základě které měl být proveden výmaz předmětného věcného břemene, že tato listina neobsahoval žádný návrh na výmaz předmětného břemene, jak bylo dle jejich přesvědčení s odvoláním na §3 vládního nařízení č. 97/1952 Sb., ve vztahu k §18 odst. 3 vládního nařízení č. 3/1953 Sb. zapotřebí. K účinnému zániku věcných břemen bylo s ohledem na §2 (správně §3) vládního nařízení č. 97/1952 Sb. vždy zapotřebí písemného návrhu na výmaz takového práva subjektem k podání návrhu oprávněným nebo zmocněným. Žalobci dále vyjádřili přesvědčení, že povinností soudů obou stupňů při hodnocení důkazů bylo zabývat se zhodnocením důvodnosti přetrvávání protiprávního stavu po zrušení původního věcného břemene v souvislosti s faktickým obnovením majetkoprávních poměrů k nemovitostem. Soudy nevzaly v úvahu poukaz žalobců, že restitučními a privatizačními právními předpisy byly sice vyřešeny převážně křivdy majetkoprávního charakteru, ale jiná práva s takovými vztahy spojená dořešena nebyla.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Z odůvodnění vyplývá jak zjištěný skutkový stav, tak i právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl.
Okresní soud v Uherském Hradišti ve vyjádření účastníka řízení rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že tvrzená majetková práva stěžovatelů, o něž opírají svoji stížnost, neexistují a v době rozhodování ani neexistovaly, a proto napadenými rozsudky nemohla být porušena jejich základní práva.
Ústavní soud považuje za důležité, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
Hlavní námitka stěžovatelů spočívala v tom, že postupem soudů bylo porušeno jejich právo na vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny. K tomu považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že vládní nařízení č. 97/1952 Sb., jakož i vládní nařízení č. 3/1953 Sb., byly předpisy, jež byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v Ústavě 9. května a staly se součástí právního řádu Československé republiky (jen na okraj Ústavní soud podotýká, že není oprávněn k přezkumu ústavnosti legislativní procedury právních předpisů, přijatých před účinnosti Ústavy České republiky; k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. dubna 1999 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/98, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usnesení č. 32, str. 309 a násl.), a jako normativním právním aktům jim svědčí presumpce správnosti. Na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody. Československo se přihlásilo i po roce 1989 - stejně jako v roce 1918 - k principu kontinuity práva. Fakt, že celá řada předpisů byla motivována ideologicky, nemůže sama o sobě způsobit sistaci jejich účinku, byť se to může jevit účastníkům řízení v mnoha případech (i v tomto) jako nespravedlivé. Právní následky, jež byly těmito předpisy konstituovány, trvají až do doby, kdy je jiný normativní právní akt změní či zruší. V tomto ohledu neobstojí ani paralela s restitučním zákonodárstvím, jež účelově směřuje k napravení některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly. Jednou z napravených křivd se stalo - například vedle rehabilitací - "obnovení" vlastnických vztahů, jež byly akty z období nesvobody narušeny či popřeny. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Zůstává plně v úvaze jednotlivých států, jak ostatně konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, zda a ke kterým typům restitucí přistoupí (pokud jej ke konkrétní restituci nezavazuje například jiný mezinárodní závazek).
Dále se Ústavní soud musel vypořádat s námitkou stěžovatelů, že v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť soudy nezohlednily skutečnost, že k účinnému výmazu práva věcného břemene podle §3 vládního nařízení č. 97/1952 Sb. byl zapotřebí písemný návrh, což se v daném případě nestalo. V daném případě se skutečně soudům nepodařilo dohledat listinu, kterou by bylo možno považovat za návrh na provedení výmazu. To lze s ohledem na dobu, která od provedení výmazu uplynula, chápat. Nicméně, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v záznamech v pozemkové knize je konstatováno, že výmaz práva služebnosti byl vložen dle §18 vládního nařízení č. 3/1952 Sb. Je tedy evidentní, že k výmazu nějakým způsobem došlo. To, že není možné dopátrat, na základě jakého návrhu, není v daném případě relevantní, neboť, jak vyplývá z §1 odst. 1 vládního nařízení č. 97/1952 Sb., věcná práva (věcná břemena) zanikají bez dalšího pouze na základě tohoto nařízení. Obecné soudy postavily své závěry na tom, že stěžovatelům se nepodařilo předložit žádné důkazy, které by mohly zpochybnit řádnost zapsaného výmazu práva služebnosti. Obecné soudy a i Ústavní soud vychází z presumpce správnosti veřejných listin, což v daném případě znamená, že pokud v pozemkové knize stojí, že byl proveden výmaz věcného břemene a nebyl prokázán opak, je takový údaj třeba považovat za správný. Postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a rovněž nedošlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku, neboť samotné vlastnické právo stěžovatelů nebylo dotčeno, resp. majetek (zde měl být představovaný oprávněním z věcného břemene) neexistoval a neexistuje.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu