ECLI:CZ:US:2006:2.US.454.05
sp. zn. II. ÚS 454/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. Š., zastoupené JUDr. Marcelou Lehnerovou, advokátkou se sídlem Opletalova 23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 22 Co 558/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 23 C 148/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Praha 10, sp. zn. 23 C 148/2001, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 23 C 148/2001, přikázal ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví M. Š. (v původním řízení žalobce) v rozsudku specifikovanou garáž a do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal hodnotu členského podílu v Bytovém družstvu občanů Vršovice spojenou s právem nájmu v rozsudku specifikovaného družstevního bytu (výrok I.). Stěžovatelce soud uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 870.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 22 Co 558/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Výrok II. změnil tak, že částka, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu činí 383.707,50 Kč, v ostatním i tento výrok potvrdil. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2423/2005, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními, které pro obecné soudy vyplynuly z provedeného dokazování, ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Proti výroku o přikázání garáže do výlučného vlastnictví žalobce nic nenamítá. Polemiku směřuje proti určení výše vypořádacího podílu žalobce. Stěžovatelka znovu opakuje svá tvrzení, že se žalobce o nabytí a udržení práv k bytu nezasloužil stejnou měrou jako ona. Připomíná, že byt "postavila vlastníma rukama v rámci svépomocné výstavby se svým prvním manželem". Žalobce ji údajně přinutil, aby na něj za trvání manželství s ním členská práva k bytu převedla. Podle tvrzení stěžovatelky žalobce o byt nikterak nepečoval, veškeré úhrady spojené s užíváním bytu platila sama, neboť žalobce byl povinen plnit vyživovací povinnost ke svým dětem z dřívějších manželství a po řadu let rekonstruoval byt po své matce. Stěžovatelka údajně k prokázání uvedených tvrzení navrhovala provedení důkazů výslechem svých dětí z předchozího manželství a předložení dokladů o úhradách za užívání předmětného bytu. Soud však její důkazní návrhy zamítl jako nadbytečné
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadených rozsudků, a to zejména v otázce posouzení míry, jakou se zasloužila o získání a udržení předmětného bytu, resp. v otázce interpretace a následné aplikace ustanovení §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni zániku manželství (dále jen "občanský zákoník"). Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Podle ustanovení §150 občanského zákoníku soud při vypořádání vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne mimo jiné k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí.
Při posouzení otázky, kterému z bývalých manželů má být přikázána hodnota členského podílu v bytovém družstvu do výlučného vlastnictví, soud vyšel ze zjištění, jaké právo k předmětnému bytu každému z manželů svědčí a jak toto právo každý z nich získal. Stěžovatelka byla před uzavření manželství se žalobcem členkou bytového družstva a nájemkyní sporného bytu, když výlučné členství získala po rozvodu svého předchozího manželství na základě dohody se svým předchozím manželem. Žalobce se stal členem bytového družstva na základě dohody o převodu členských práv, jíž na něj stěžovatelka dne 4. 11. 1981 členská práva převedla, a z titulu trvání manželství jí pak opět vzniklo právo společného členství v bytovém družstvu. Přestože tedy oba bývalé manžele vázal k předmětnému bytu vztah svou intenzitou srovnatelný (obecný soud tento stav vyjádřil ne zcela přiléhavým závěrem, že se o získání členských práv a povinností v bytovém družstvu zasloužili stejnou měrou), vzhledem k dalším skutkovým zjištěním soud dospěl k závěru, že je namístě přikázat hodnotu členského podílu k předmětnému bytu do výlučného vlastnictví stěžovatelky. V tomto směru považoval další dokazování navrhované stěžovatelkou za nadbytečné. Ústavní soud k námitce stěžovatelky dodává, že obecné soudy nemají povinnost provést každý z účastníky navržených důkazů. Je nicméně jejich povinností svůj postup v takovém případě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Pokud stěžovatelka měla v úmyslu dosáhnout snížení vypočteného vypořádacího podílu žalobce ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebylo pro tuto otázku rozhodné tvrzení, kdo se o nabytí předmětného bytu více zasloužil, nýbrž předně uvedení a prokázání konkrétní částky, kterou podle názoru stěžovatelky žalobce ze společného majetku vynaložil na rekonstrukci žalobcem užívaného bytu na Praze 3. V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Pokud stěžovatelka konkrétní výši těchto částek netvrdila a neprokázala, soud nemohl jejím obecným úvahám přiznat právní relevanci.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení stěžovatelka co do určení výše vypořádacího podílu žalobce, který je mu povinna doplatit, nepovažuje za příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu