ECLI:CZ:US:2006:2.US.470.05
sp. zn. II. ÚS 470/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Celená 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2005, č.j. 30 Cdo 752/2005-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 4. 2003, odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č.j. 31 Cdo 41/2004-119, a rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími soudu I. a II. stupně bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, jíž se žalobkyně vůči stěžovateli domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, ohledně nichž její syn uzavřel bez jejího vědomí kupní smlouvu se stěžovatelem, čímž byla způsobena škoda ve výši 2 100 000 Kč. Soudy při posuzování věci jednak vycházely z výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2002, sp.zn. 4 T 28/2001, (kterým je soud dle §135 odst. 1 o.s.ř. vázán), dle nějž došlo uzavřením kupní smlouvy k trestnému činu podvodu a dále se zabýval jako předběžnou otázkou posouzením platnosti uvedené kupní smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o právní úkon absolutně neplatný.
Dovolací soud neshledal dovolání stěžovatele jako přípustné, neboť směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně a v projednávané věci se ani nejednalo o řešení otázky mající po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s posouzením dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž uvedl, že odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor, když dovodil, že soud je v souladu s ust. §135 vázán pravomocným trestním rozhodnutím, pokud jde o to, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení důkazů, a to zejména pokud jde o otázku platnosti kupní smlouvy, ačkoliv se dle jeho názoru nejednalo o důkazy nadbytečné a neznamenaly by průtahy řízení. I když si je stěžovatel vědom vázanosti soudu v civilním řízení rozhodnutím soudu trestního, má zato, že i v civilním řízení je soud povinen zjistit všemi dostupnými prostředky skutkový stav. Dle názoru stěžovatele dokazování v trestním řízení nebylo provedeno dostatečně a v souladu s trestním řádem a rozhodnutí soudu bylo vyhlášeno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, stěžovatel přitom neplatnost kupní smlouvy nijak nezapříčinil a nemovitost nabyl v dobré víře. Řízení vedené u okresního soudu je jediným dostupným prostředkem, jak uplatnit procesní práva, zejména pokud jde o provedení důkazů, přičemž výsledky dokazování by mohly ukázat další možnosti bránění práva i v oblasti trestního řízení.
Ústavní soud, který je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatel navrhuje pouze zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, posoudil v tomto rozsahu ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ačkoliv argumentace stěžovatele, týkající se údajných nedostatků v dokazování, směřuje výhradně proti rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně (eventuelně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu v trestním řízení), stěžovatel tato rozhodnutí nenapadá, ale domáhá se pouze zrušení rozhodnutí dovolacího soudu. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu však bylo rozhodováno výhradně o přípustnosti dovolání (otázce procesní) a s ohledem na to, že dovolání bylo shledáno, jak je podrobněji rozvedeno shora, nepřípustným, byl návrh odmítnut, aniž by se Nejvyšší soud zabýval posouzením merita věci.
Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky ve vztahu k rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neuvádí, Ústavní soud, který je vázán petitem návrhu na zahájení řízení, ale nikoli jeho odůvodněním, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu svých oprávnění přezkoumal. Ústavní soud ovšem připomíná, že jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, pokud Nejvyšší soud žádost o připuštění dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jak Ústavní soud zjistil, dovolání bylo zákonu odpovídajícím způsobem projednáno, přičemž v odůvodnění rozhodnutí byly závěry o nepřípustnosti dovolání řádně zdůvodněny.
Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval. Přezkoumáním tvrzených nedostatků dokazování v řízení před soudy prvého a druhého stupně se, s ohledem na petit ústavní stížnosti a okolnost, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud nemohl zabývat. Z povahy projednávané věci je zřejmé, že Ústavní soud ani nemohl v řízení o této ústavní stížnosti přezkoumávat údajné nedostatky v předchozím trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Stanislav Balík
předseda senátu