ECLI:CZ:US:2006:2.US.472.05
sp. zn. II. ÚS 472/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. H., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Praha 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2004, sp. zn. 9 To 475/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 8. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 164/2002, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 uznal rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 6 T 164/2002, stěžovatele vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 7. 2001, v Praze 4, v ulici Sdružení č. 1 podal na Oddělení stížností a kontrol Policie ČR trestní oznámení na nstržm. J. S. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona, ačkoli věděl, že skutečnosti jím do protokolu o trestním oznámení uváděné se nezakládají na pravdě, avšak jsou způsobilé přivodit trestní stíhání poškozeného, což jeho podáním také sledoval. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 42 T 26/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který je usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 475/2004, jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud toto dovolání svým usnesením ze dne 8. 6. 2005, sp.zn. 8 Tdo 631/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Z hlediska procesního mu vytýká délku trestního řízení, která je dle jeho názoru v rozporu s právem zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poukazuje na to, že trestní řízení bylo zahájeno závěrem roku 2001 a pravomocné rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno až v lednu 2004. Délku trestního řízení, které má depresivní vliv na jeho osobu, přitom sám nezavinil. Domnívá se, že trestní stíhání mělo být podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno. Odkazuje přitom na judikaturu obecných soudů i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, kdy za přiměřenou lhůtu byla ve výjimečných a závažných případech shledána lhůta čtyř let.
Stěžovatel dále poukazuje na okolnosti, za kterých probíhalo odvolací řízení a vyslovuje názor, že rozhodoval podjatý soud, který byl vůči stěžovateli emotivně zaujatý, což se odrazilo na objektivním posuzování věci. Podjatost dovozuje z toho, že před započetím veřejného zasedání došlo mezi senátem a veřejností ke konfliktu, popsanému v záznamu z 11. 1. 2005.
Další námitky stěžovatele směřují do hodnocení důkazů. Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že soud s ohledem na jeho psychické potíže plně nezhodnotil, zda je schopen vnímat smysl trestního řízení a zda v době spáchání trestného činu byl plně příčetný a schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost. Ve svých závěrech o vině vycházel z opaku objektivně zjištěné skutečnosti, o kterou pak opřel svá tvrzení o úmyslu stěžovatele křivě obvinit policistu. Dotčené soudy dle něj diskriminují svědky, kteří prokazovali jeho nevinu tím, že je označují za nevěrohodné pro jejich minulost, stejně ovšem nepostupují u poškozeného, který byl za obdobné jednání již prošetřován. Má za to, že výpovědi svědků obhajoby na sebe logicky navazují, což je dokreslováno skutečností, že stěžovatel nemohl vědět, že poškozený policista uvedený den slouží. Soud nesprávně přeceňuje výpověď svědkyně D. a naopak nedoceňuje svědky obhajoby, čímž porušuje ústavní princip rovnosti stran řízení. Stěžovatel má za to, že soud nesprávně posoudil i motiv oznámení, když nebylo zjištěno, že by byl s poškozeným v nějaké při. Odkazuje na ustálenou judikaturu, dle níž všechny zjištěné důkazy a z nich vyvozené závěry nesmí vzbuzovat pochybnosti a musí dávat jednoznačný a ucelený obraz o skutkovém stavu, a v případě pochybností musí být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Celé řízení považuje za proces, který je v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Má za to, že nenaplnil všechny znaky žalovaného trestného činu, a to jak po stránce formální, tak i po stránce materiální. S ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci skutku mu dle jeho názoru byl uložen i nepřiměřeně vysoký trest.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Městský soud v Praze. Ohledně skutkových a právních zjištění odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitku o podjatosti soudu označil za účelovou. Popsal incident, vyvolaný organizovanou veřejností tvořenou členy tzv. Ligy otců a přátel stěžovatele, k němuž došlo před zahájením veřejného zasedání. Uvedl, že pokud by shledal, že je v trestní věci s ohledem na chování veřejnosti podjatý, o své podjatosti by rozhodl.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud se v prvé řadě nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že trestní řízení v jeho věci mělo být dle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno z důvodu nepřiměřené délky řízení, způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení. Dle uvedeného ustanovení je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však uvedený důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Na shodném stanovisku stojí i dnes již jednotná judikatura obecných soudů. Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu, v němž by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud se nepřípustností trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy opakovaně zabýval (srov. např. II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 487/03, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, usnesení č. 26). Ve svých rozhodnutích podrobně vyložil, proč porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (i kdyby průtahy byly zjištěny) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Pro stručnost nyní na tato svá rozhodnutí odkazuje.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v odvolacím řízení při veřejném zasedání rozhodoval podjatý senát, tuto námitku není Ústavní soud oprávněn s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti přezkoumávat. Jak vyplývá z obsahu protokolu o veřejném zasedání u Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, které se konalo v nepřítomnosti stěžovatele, ale jehož se zúčastnil jeho obhájce, žádná konkrétní námitka podjatosti či jiný úkon, z něhož by bylo patrné, že obhajoba hodlá namítnout podjatost senátu, nebyly před rozhodnutím odvolacího soudu vzneseny. Příslušné orgány, jež jsou oprávněny o takové námitce rozhodovat, tak nedostaly příležitost, aby se jí zákonem předvídaným způsobem zabývaly (srov. §30 a násl. trestního řádu). Pokud tedy stěžovatel nevznesl námitku podjatosti v řízení před odvolacím soudem, nemůže ji úspěšně uplatnit cestou ústavní stížnosti.
Ostatní námitky se týkají hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů. Stěžovatel soudům vytýká, že nehodnotily důkazy vyznívající v jeho prospěch se stejnou pečlivostí jako důkazy obžaloby, čímž porušily princip rovnosti stran.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva stěžovatele. Zaměřil se proto na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, dle níž příslušné orgány hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obsah daného ustanovení je nutno strukturovat do konkrétních komponentů. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. nutnost popsat vyčerpávajícím způsobem důkazní postup a logicky i věcně přesvědčivým způsobem jej odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Za situace, kdy stěžovatel spáchání skutku popíral, jeho úmysl nepravdivě obvinit policistu vyplývá z provedeného dokazování (srov. podrobné odůvodnění na str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že soudy hodnotily důkazy jednostranně. Velmi podrobně se zabývaly obhajobou stěžovatele a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho verzi. Zjistily totiž podstatné rozpory v jím podaném trestním oznámení i v jeho výpovědích učiněných v jednotlivých stádiích trestního řízení. Ústavně konformně také vyložily, proč neuvěřily svědkům obhajoby - kamarádům stěžovatele, v jejichž výpovědích byly rovněž shledány závažné rozpory, a to i ve vztahu k výpovědi stěžovatele, a proč naopak vyšly z výpovědí poškozeného a svědkyně D., jimž korespondují listinné důkazy.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že nebylo plně zhodnoceno, zda byl stěžovatel s ohledem na své psychické potíže schopen plně vnímat smysl trestního řízení a zda byl v době spáchání činu plně příčetný a schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost. K osobě stěžovatele byl s ohledem na jeho tvrzení, učiněná u hlavního líčení vypracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie, jehož součástí byl i posudek znalce psychologa. Ze závěrů znaleckého posudku ovšem nevyplynuly žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by stěžovatel nebyl v době spáchání činu trestně odpovědný. K této otázce se nalézací soud podrobně vyjádřil na straně 4 odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel nejen příslušné zákonné, ale i ústavní předpoklady a zásady. Zjištěnému skutkovému stavu odpovídá i použitá právní kvalifikace, jež byla obecnými soudy náležitě odůvodněna. Vina stěžovatele tak byla prokázána na základě nepochybně zjištěným skutečností a za použití zákonných procesních prostředků, takže nedošlo k porušení ústavních principů, vyjádřených v čl. 8 odst. 2 Listiny. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, včetně dodržení zásady rovnosti účastníků. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 12. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu