ECLI:CZ:US:2006:2.US.482.05
sp. zn. II. ÚS 482/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem Moskevská 20, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 6 To 324/2005, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 63/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 8, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 4 T 63/98 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 9 To 52/2000, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků s dohledem. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 3. 2000 a tímto dnem počal běh zkušební doby. Zkušební doba uplynula dne 9. 3. 2003.
Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 4. 2005, které je napadeno touto ústavní stížností, bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a původně podmíněně odložený trest se vykoná. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Plzni zamítnuta. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §60a odst. 5 trestního řádu, podle něhož "neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odst. 4, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil." Pravomocné rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení tak mělo být podle názoru stěžovatele vydáno nejpozději dne 9. 3. 2004. Pro rozhodnutí, že se ve zkušební době neosvědčil, nebyly provedeny potřebné důkazy. Zvláště pak nebyly provedeny žádné důkazy ani shledány okolnosti, na základě kterých by bylo možné rozhodnout, že měl stěžovatel vinu na tom, že rozhodnutí nemohlo být vydáno v zákonné lhůtě. Trestní řád poskytuje orgánům činným v trestním řízení dostatek prostředků, kterými lze vydání rozhodnutí zajistit i v případě stěžovatelovy nepřítomnosti. Podle judikatury pak skutečnost, že se podmíněně odsouzený zdržuje v cizině, nebrání soudu, aby mohl do jednoho roku po uplynutí zkušební doby rozhodnout dle ustanovení §60 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud si vyžádal k věci vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud v Sokolově zopakoval závěry obsažené v odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že stěžovatel se do svého zatčení v jiné trestní věci zdržoval na neznámé adrese v cizině, kterou nesdělil ani soudu ani probační službě Sokolov, ale ani své manželce či rodinným příslušníkům. Ve smyslu §60 a odst. 1 až 3 trestního zákona odsouzený zmařil výkon dohledu a až do 9. 10. 2004, kdy byl na základě příkazu k zatčení Okresního soudu v Karlových Varech zatčen, zavinil, že nebylo možné jej vyslechnout v rámci veřejného zasedání k důvodům zmaření výkonu dohledu a k plnění či neplnění povinností a zákazů uložených dle §60a odst. 3 trestního zákona. Zavinění stěžovatele je prokázáno řadou listinných důkazů založených ve spisu.
Po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy posoudil ve světle namítaného ústavního rámce obě napadená rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Podle §60a odst. 5 trestního zákona platí pro podmíněně odsouzeného právní fikce, že se má za to, že se osvědčil, pokud neučiní soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o tom, že se trest vykoná, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu. V daném případě bylo soudem prokázáno, že se stěžovatel ani jednou ve zkušební době nedostavil k probačnímu úředníkovi a nepodroboval se vůbec probačnímu dohledu. Nesplnil ani podmínku aktivní účasti při odstranění škodlivých následků, která mu byla rovněž v odsuzujícím rozsudku uložena, přestože tvrdil, že byl zaměstnán v cizině. Stěžovatel se zdržoval v cizině, aniž by nahlásil místo svého pobytu, proto ho nebylo možné předvolat či předvést k probační službě ani k soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu obecných soudů, podle níž pobyt podmíněně odsouzeného v cizině nebrání tomu, aby soud rozhodl podle §60a odst. 4 trestního zákona ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby. V případě stěžovatele však nebylo soudu ani probačnímu úředníkovi známo místo jeho pobytu, a skutečnost, že se má stěžovatel zdržovat v cizině, byla probační službě známa pouze ze sdělení jeho manželky. Stěžovatele tedy nebylo možné předvolat ani předvést, aby mohl být soudem vyslechnut k důvodům, pro které se nepodroboval uloženým omezením a dohledu probačního úředníka a neplnil povinnosti k náhradě způsobené škody.
Lze tedy závěrem konstatovat, že obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Stanislav Balík
předseda senátu