ECLI:CZ:US:2006:2.US.490.05
sp. zn. II. ÚS 490/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele L. M., správce konkursní podstaty úpadce Panorama group, a.s., se sídlem v Praze 2, Koperníkova 13, zastoupeného JUDr. Taťánou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, čj. 20 Co 527/2004-75, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, čj. 32 Odo 633/2005-96, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 30. 8. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze. Napadeným rozhodnutím Městského soudu bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Praze 1 ze dne 26. 10. 2004, čj. 25 C 274/2003-51, ve výroku, kterým byla žalované společnosti HIBERNIA, spol. s r.o., se sídlem Bartolomějská 9, Praha 1, na základě žaloby stěžovatele uložena povinnost zaplatit mu 45.140,- s příslušenstvím, tak, že se tato žaloba zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, neboť jde o věc obchodní a dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000,- Kč [§237 odst. 1 písm. 2 a) o.s.ř.], přičemž neshledal ani přípustnost dovolání podle jiných ustanovení. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, přičemž tento zásah spatřuje zejména v chybné aplikaci ustanovení občanského soudního řádu a obchodního zákoníku. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, nesouhlasí s posouzením věci jako obchodní, neboť není podnikatelem a nejde ani o spor v rámci jeho podnikatelské činnosti.
K projednávané ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze a společnost HIBERNIA, spol. s r.o., řádně zastoupená. Žádný ze jmenovaných účastníků, resp. vedlejší účastník řízení, nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a navrhují ji proto zamítnout, resp. odmítnout. Vedlejší účastník současně navrhl, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z uvedených vyjádření při svém rozhodování nevycházel, nepovažoval za nezbytné je zasílat stěžovateli k replice.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 274/2003, a po posouzení ústavní stížnosti dospěl k následujícím závěrům:
Ústavní stížnost je v části, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v jeho odůvodnění náležitě objasnil své závěry. Z jeho rozhodnutí plyne, že ač by dovolání v projednávané věci mohlo být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., nebyla naplněna podmínka §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., dle něhož dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Skutečnost, že v projednávané věci šlo o obchodní věc, dovolací soud s odkazem na své dřívější rozhodnutí, sp. zn. 33 Cdo 504/99, vysvětluje tím, že nelze vycházet pouze z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 2 ObchZ, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o.s.ř. Obchodní věcí je proto třeba rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda se tento vztah řídí ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká podnikatelské činnosti. Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti na základě smlouvy obstaravatelské uzavřené podle §733 a násl. OZ ve spojení s §261 odst. 6 ObchZ. Stěžovatel s tímto právním posouzením nesouhlasí a činí svou vlastní interpretaci použitých ustanovení, tvrdě, že není podnikatelem. Fakticky se tak domáhá, aby Ústavní soud v roli obecného soudu přehodnotil právní závěry soudů i jimi provedený výklad příslušných zákonných ustanovení a dospěl k opačnému závěru, pro něj příznivému. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.). Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud svým rozhodnutím, tedy zejména v rámci interpretace aplikovaných předpisů, jakkoli vybočil z mezí ústavnosti. V projednávaném případě byl posuzován vztah, vzniklý na základě smlouvy ze dne 18. 11. 1998, uzavřené mezi společností Panorama Group, a.s. (nyní úpadce, za něhož jedná stěžovatel) a společností HIBERNIA, spol. s r.o. Daný právní vztah je rozhodující pro posouzení věci coby obchodní. Skutečnost, že stěžovatel následně v této věci za společnost Panorama Group jedná coby správce konkursní podstaty, na charakteru sporu nemůže dodatečně nic změnit, bez ohledu na charakter jeho funkce. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., není v tomto případě na místě, neboť se jednalo o skutkově i právně zcela odlišnou věc, jejíž závěry nejsou pro tuto věc aplikovatelné.
Jestliže tedy lze uzavřít, že Nejvyšší soud rozhodl správně a dovolání v projednávaném případě nebylo ze zákona přípustné, přičemž mimořádný opravný prostředek nebyl odmítnut orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, platí podle ustanovení §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Takovým posledním prostředkem k ochraně práva bylo v daném případě, z výše naznačených důvodů, již rozhodnutí o odvolání, které bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 7. 3. 2005. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 1. 9. 2005, došlo k tomu zjevně po lhůtě k tomu určené, a Ústavní soud tak není z tohoto důvodu oprávněn se napadeným rozhodnutím odvolacího soudu meritorně zabývat.
Důvodným ovšem Ústavní soud neshledal ani návrh vedlejšího účastníka, jímž se proti stěžovateli domáhal náhrady nákladů dovolacího řízení. Vedlejší účastník zjevně navrhuje postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Uvedené ustanovení je výjimkou z pravidla, dle něhož je úhrada vlastních nákladů řízení na samotných účastnících a vedlejších účastnících. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. Okolnosti projednávaného případu však k takovému postupu neposkytují podklad. Stěžovatel podáním ústavní stížnosti pouze realizoval své právo na soudní ochranu, přiznané mu Listinou. Za tento postup jej však nelze sankcionovat tím, že by mu byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu