ECLI:CZ:US:2006:2.US.494.05.0
sp. zn. II. ÚS 494/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. září 2006 sp. zn. II. ÚS 494/05 ve věci ústavní stížnosti J. R. a D. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 28 Cdo 923/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 30 Co 371/2004 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 5 C 492/2003, jimiž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů a byl potvrzen rozsudek, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejších účastníků řízení o určení vlastnictví k nemovitostem.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 28 Cdo 923/2005, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 30 Co 371/2004 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 5 C 492/2003 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti rovněž shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobců) o určení vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatelé navrhují i zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených spisů Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 492/2003 a 5 C 142/99 (5 C 205/95), zjistil Ústavní soud následující skutkové a právní okolnosti případu:
Manželé A. a R. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) se stali na základě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1985 bezpodílovými spoluvlastníky domu č. p. 23 se stavební parcelou č. 43 v obci a katastrálním území Radonice se součástmi a příslušenstvím. V roce 1988 emigrovali do zahraničí a jejich majetek připadl ke dni 16. 7. 1988 na základě ustanovení §453a tehdy platného občanského zákoníku do vlastnictví státu.
Dne 5. 11. 1992, tedy před nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38), kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu pro oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), uzavřela Česká republika, Okresní úřad Praha-východ, se stěžovateli kupní smlouvu, kterou získali stěžovatelé předmětné nemovitosti do vlastnictví.
Vedlejší účastníci se žalobou uplatněnou u soudu dne 18. 10. 1995 domáhali uzavření dohody, kterou by bylo České republice, Okresnímu úřadu Praha-východ uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, naposledy rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002 č. j. 30 Co 293/2002-76, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 5 C 142/99-50 ve výroku ukládajícím povinnost žalované České republice, Okresnímu úřadu Praha-východ, uzavřít se žalobci R. a A. P., jakožto s oprávněnými osobami dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobci jsou původními vlastníky nemovitostí, které přešly na stát dle §453a tehdy platného občanského zákoníku, doložili, že jsou státními občany České republiky, výzvu k vydání věci uplatnili dne 6. 1. 1995, tedy v zákonné lhůtě, stejně jako žalobu dle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Skutečnost, že povinná osoba převedla po nabytí účinnosti zákona 87/1991 Sb. nemovitosti na jiného obecné soudy považovaly za bezvýznamnou, neboť dle jejich závěru pasivní legitimace České republiky, Okresního úřadu Praha-východ, coby osoby povinné ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla dána nejen ke dni účinnosti citovaného zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991, ale i po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Zákaz dispozice s předmětnou nemovitostí pod sankcí neplatnosti právního úkonu se vztahoval na povinného bez ohledu na to, že žalobci uplatnili restituční nárok až výzvou ze dne 6. 1. 1995. Krajský soud výslovně uvedl, že otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené se stěžovateli nebylo třeba se zabývat.
Dovolání stěžovatelů, jakožto vedlejších účastníků na straně žalované České republiky, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 č. j. 28 Cdo 961/2003-97 podle §243b odst. 5 za použití ustanovení §218 písm. b) občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné, neboť bylo z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti podáno neoprávněnou osobou.
Ústavní soud rozhodnutím ze dne 23. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 11/03 (nepublikované usnesení) ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť dospěl k závěru, že za situace, kdy řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalované České republice, jako osobě povinné ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., aniž by však byla posuzována platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a stěžovateli a vyřešena tak otázka vlastnického práva k předmětné nemovitosti, nelze rozhodnutí krajského soudu považovat za bezprostřední zásah do vlastnického práva stěžovatelů, kterým zůstaly zachovány veškeré procesní prostředky, poskytnuté právním řádem České republiky k ochraně vlastnického práva.
Na základě shora uvedeného rozhodnutí soudu byla uzavřena mezi vedlejšími účastníky a Českou republikou, Okresním úřadem Praha-východ dohoda o vydání předmětných nemovitostí a s účinností od 28. 4. 2003 proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-východ je duplicitní zápis vlastnického práva k týmž nemovitostem (tj. na základě provedeného vkladu vlastnického práva a na základě kupní smlouvy uzavřené se stěžovateli a registrované Státním notářstvím Praha-východ v roce 1992) a k narovnání právních vztahů mezi vedlejšími účastníky a stěžovateli nedošlo, domáhali se vedlejší účastníci v postavení žalobců určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí.
Jejich návrhu nebylo vyhověno s poukazem na to, že vlastnické právo založené pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byla stanovena České republice povinnost nemovitosti vydat, je silnější než vlastnické právo stěžovatelů, kteří nemovitosti získali na základě smlouvy, kterou s nimi neplatně uzavřela Česká republika. Dovolání bylo odmítnuto, neboť nebyly shledány důvody jeho přípustnosti dle §237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu, když právní otázka určení vlastnictví byla řešena v souladu s hmotným právem i ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu a nejednalo se o řešení otázky, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutí Nejvyššího soudu i rozhodnutí soudů jemu předcházející jsou v naprostém rozporu s účelem ochrany vlastnických práv podle občanského zákoníku, Listiny základních práv a svobod i Ústavy.
Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dle stěžovatelů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a stěžovatelé zdůrazňují, že v době, kdy s nimi Okresní úřad Praha-východ uzavíral kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, respektoval platná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a byl oprávněn takovou smlouvu uzavřít, neboť podmínky ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona nebyly dány. Následné rozhodnutí Ústavního soudu, na základě kterého se vedlejší účastníci mohli domáhat vydání nemovitostí, nemůže mít vliv na uzavřenou kupní smlouvu. Pokud by v tomto případě mělo jít o neplatnou smlouvu, stala by se neplatnou až po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu, a v praxi by se tak uplatnila nepřípustná retroaktivita. Rovněž odkazují na znění §3 občanského zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 8/1997, dle něhož nelze použití §3 občanského zákoníku vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Při rozhodování o vlastnictví i platnosti kupní smlouvy by měl soud vycházet z logického výkladu a existence samotného vlastnictví. Odkázali rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) a sp. zn. III. ÚS 258/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 66) aplikovatelné na projednávanou věc.
Stěžovatele namítají porušení principu ochrany vlastnického práva, k jehož nabytí došlo již v roce 1992, žaloba byla podána až několik let poté a rozsudek, kterým bylo uloženo České republice vydat nemovitosti byl vydán až 2. 10. 2002. Upozorňují, že spor byl projednáván 10 let, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu dle názoru stěžovatelů zcela jasně porušuje právní jistotu ochrany vlastnických práv a byly dány předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to s ohledem na formulaci slov "zejména tehdy", tak aby důvody dovolání, které nejsou uvedeny taxativně, nemohly být v praxi rozšiřovány při aplikaci zákona na různé právní situace. Dovolací soud dle jejich názoru neřešil otázku ochrany jejich vlastnických práv ve vztahu k ochranářské funkci státu i respektování vlastnického práva stěžovatelů ostatními subjekty.
V projednávané věci nebyla posuzována otázka platnosti kupní smlouvy z r. 1992, otázka právní jistoty a dopadu přísné aplikace restitučního zákona na jejich vlastnická práva zaručená Ústavou. Dle jejich názoru byla dána i povinnost dovolacího soudu hodnotit přirozenoprávní výklad a netrvat na striktní aplikaci restitučního zákona. Zákonnou cestou nápravy předchozího vadného skutkového a právního stavu vnímaného dotčeným subjektem jako křivda nemůže být omezeno vlastnické právo jiného tak, aby nový právní stav odporoval obsahu vlastnického práva a naplnění práv a povinností vyplývajících z výkonu práv zaručených zákonem.
Krajský soud a Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že neshledávají namítané nesprávnosti v napadených soudních rozhodnutích, a navrhují, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud především dává stěžovatelům za pravdu v tom, že soudy se v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím nezabývaly otázkou platnosti kupní smlouvy, kterou se stěžovateli uzavřela v roce 1992 Česká republika. Okresní soud se v odůvodnění rozhodnutí, kromě akceptace aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení a podmínek ustanovení §80 občanského soudního řádu, spokojil s tvrzením, že vlastnické právo podložené pravomocným rozhodnutím téhož soudu ve věci sp. zn. 5 C 142/99 je silnější než právo žalovaných, kteří nemovitosti získali na základě neplatně uzavřené kupní smlouvy. Krajský soud uvedený závěr přijal a za zásadní považoval, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a §39 občanského zákoníku, a to v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem vedlejších účastníků, přičemž je nerozhodné, zda stěžovatelé o uplatněném restitučním nároku věděli či nikoli. Svůj závěr v tomto směru nijak blíže nezdůvodnil, nezabýval se námitkou ohledně případné retroaktivity. Rovněž Nejvyšší soud se otázkou platnosti kupní smlouvy z roku 1992 nezabýval a v odůvodnění rozhodnutí pouze rozvedl, že ke vkladu vlastnického práva vedlejších účastníků do katastru nemovitostí došlo oprávněně již na základě pravomocného rozsudku.
Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka platnosti kupní smlouvy z roku 1992 nebyla vyřešena ani v předchozím řízení (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 142/99). Soudy se v souvislosti s žalobou, kterou se vedlejší účastníci domáhali uzavření dohody o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., zabývaly pouze zjištěním, kdo byl povinnou osobou v rozhodné době, tj. ke dni 1. 4. 1991, přičemž, jak výslovně uvedl odvolací soud, otázkou platnosti kupní smlouvy se nebylo třeba zabývat.
Jakkoliv je řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 142/99 pravomocně skončeno a bez ohledu na správnost v rozsudku vysloveného právního závěru vedlo k zápisu vlastnického práva vedlejších účastníků do katastru nemovitostí, je Ústavní soud přesvědčen, že v souvislosti s projednáním určovací žaloby, podané právě z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem, nelze pominout otázku platnosti kupní smlouvy uzavřené se stěžovateli v roce 1992. Tím spíše, že stěžovatelé v předchozím řízení byli v postavení pouze vedlejších účastníků a své námitky nemohli s ohledem na procesní postavení uplatnit v dovolacím řízení. Česká republika pak svá práva do důsledku nebránila a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodala. Přestože stěžovatelé předmětné nemovitosti v době podání výzvy a žaloby fakticky drželi, a to na základě smlouvy, o jejíž neplatnosti nebylo rozhodnuto, nebylo s nimi řádně jednáno a jejich námitky ohledně platnosti kupní smlouvy nebyly řádně posouzeny a strohé závěry soudů nebyly zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněny.
V dané věci je přitom nesporné, že k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovateli a státem došlo dne 5. 11. 1992, tzn. nejen po uplynutí lhůty stanovené oprávněným osobám dle §3 zákona č. 87/1991 Sb., v tehdy platném znění, k podání výzvy k vydání nemovitosti, ale i po uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby, jíž by se svého práva na základě citovaného zákona domáhali, a téměř dva roky před účinností nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu pro oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Dle stručně nastíněného právního názoru obecných soudů nebyla kupní smlouva, uzavřená stěžovateli v roce 1992, platná pro údajný rozpor s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba ode dne účinnosti tohoto zákona nemohla pod sankcí neplatnosti nemovitosti převést do vlastnictví jiného, přičemž mělo být nerozhodné, zda stěžovatelé o uplatněném restitučním nároku věděli či nikoli. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že uvedená argumentace týkající se možné vědomosti stěžovatelů o uplatněném restitučním nároku je zřejmě nepřípadná, když výzva k vydání nemovitosti byla učiněna až 6. 1. 1995, tedy více jak 2 roky poté, co se stěžovatelé stali vlastníky nemovitostí.
Dle názoru Ústavního soudu uvedené blokační ustanovení dané §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze chápat natolik rozšiřujícím způsobem, že by v podstatě časově neomezeně bránilo dosavadnímu vlastníku v dispozici s nemovitostí, a to i po uplynutí původních lhůt stanovených pro uplatnění restitučních nároků, tedy v době, kdy nebylo možno předpokládat, že dojde pozdější změnou zákona k rozšíření okruhu oprávněných osob. Po dni 1. 10. 1991 (1. 4. 1992) byly tedy nemovitosti, k nimž tehdy nebyl uplatněn restituční nárok, právně volné a jejich tehdejší vlastník s nimi mohl dále nakládat. Ostatně v tomto smyslu prezentoval své právní závěry i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1828/97 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 10/1999, str. 502) a obdobně Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 126/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 141).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se budou muset v souvislosti s žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem důsledně zabývat otázkou platnosti kupní smlouvy z roku 1992, přičemž je nutné, aby zohlednily shora uvedené stanovisko Ústavního soudu v této věci. Při posuzování žaloby o určení vlastnického práva z důvodů duplicity jeho zápisu v katastru nemovitostí se nelze spokojit s konstatováním, že vlastnické právo založené pravomocným rozsudkem je silnější než vlastnické právo podložené kupní smlouvou z roku 1992, navíc za situace, kdy tímto rozsudkem byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci subjektu, který patrně nebyl jejím vlastníkem.
Jakkoli z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je třeba důsledně poskytovat ochranu majetkovým právům restituentů, nelze z tohoto důvodu automaticky a v podstatě s formálním odůvodněním zcela vyloučit ochranu vlastnického práva osobám, které je nabyly řádně a v souladu právními předpisy.
Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem předepsaným způsobem poskytovaly ochranu právům a zaručily účastníkům řízení zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jejich tvrzeného práva. Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je zejména situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Tím se soud dopouští libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 620/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 177).
Pokud se tedy obecné soudy námitkami stěžovatelů ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy z roku 1992 nezabývaly a nevypořádaly se s otázkou střetu vlastnického práva vedlejších účastníků nabytého na základě rozsudku a vlastnického práva stěžovatelů nabytého kupní smlouvou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Obecné soudy tak porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a zasáhly do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná i svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci odpovídající kritériím daným ustanovením §157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu.
Pokud jde o námitku týkající se porušení čl. 38 odst. 2 Listiny z důvodů nepřiměřených průtahů řízení, Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou konstatuje, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. V tomto smyslu Ústavní soud relevantní souvislosti v projednávané věci neshledal. Námitka stěžovatelů je navíc obecné povahy a ze spisu nevyplývá, že by ze strany obecných soudů v řízení předcházejícímu napadeným rozhodnutím k průtahům docházelo, konečně ani stěžovatelé neuplatňovali řádné procesní prostředky vedoucí k jejich odstranění.
Ústavní soud však musí stěžovatelům přisvědčit v tom, že celková doba řízení ohledně předmětných nemovitostí je, ačkoliv z hlediska skutkových zjištění se nejednalo o složitý případ, značná (původní řízení ohledně restitučního nároku bylo zahájeno v roce 1995) a nutně vedla k dlouhodobé nežádoucí nejistotě stěžovatelů ohledně jejich postavení jako vlastníků předmětných nemovitostí, nabytých, jak je patrné z obsahu spisů, v dobré víře již v roce 1992. Stěžovatelé přitom využívali právní prostředky k ochraně svých práv a vzniklou situaci, v níž došlo ke střetu vlastnického práva k týmž nemovitostem, nijak nezapříčinili (rozhodnutí krajského soudu o uložení povinnosti k vydání nemovitostí České republice nemohli zvrátit).
Ústavní soud proto z důvodu porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn, 28 Cdo 923/2005, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 30 Co 371/2004-43 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 5 C 492/2003 podle §82 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.