ECLI:CZ:US:2006:2.US.498.05
sp. zn. II. ÚS 498/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem v Mladé Boleslavi, směřující proti usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování v Mladé Boleslavi ze dne 11. 9. 2003, č. j. ORMB 812/OHK-2003, a ze dne 30. 1. 2004, č. j. ORMB-1072/OHK-2003, a dále proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 2 Zn 3123/2003, a ze dne 6. 4. 2004, č. j. 2 Zn 4135/2003-25, za účasti Policie České republiky, Okresního ředitelství Mladá Boleslav a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 5. 9. 2005, doplněným k výzvě soudce zpravodaje o chybějící formální náležitosti, brojí stěžovatel u Ústavního soudu proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, která navrhuje nálezem zrušit. Tvrdí, že svým postupem zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně uvádí právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v podání uvedl, že ve dnech 6. 10. 2003 a 30. 10. 2003 podal trestní oznámení na ing. Jiřího Vovse, když mu odpojil přívod energií (vody, elektriky a plynu) do pronajatého bytu a vyklidil nebytové prostory určené k podnikání v domě čp. 153 v Bakově nad Jizerou. Policie ČR však oba podněty shora označenými rozhodnutími odložila a Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi následně zamítlo stěžovatelem podané stížnosti. Protože se stěžovatel u orgánů činných v trestním řízení domáhal ochrany svých práv marně, obrací se nyní na Ústavní soud.
Ústavní soud přezkoumal předmětný návrh a dospěl k závěru, že lze rozhodnout na základě samotného jeho obsahu, aniž by bylo potřeba činit další procesní úkony.
Porovnání dat vydání napadených rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi s datem podání ústavní stížnosti nasvědčuje tomu, že stěžovatel nedodržel 60ti denní lhůtu k podání stížnosti dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Stěžovatel však ani v doplňujícím podání učiněném prostřednictvím advokáta neuvedl žádné skutečnosti týkající se dodržení lhůty k podání stížnosti. Mezi listinami připojenými stěžovatelem k podání se však nachází též několik přípisů Krajského státního zastupitelství v Praze, z jejichž obsahu vyplývá, že stěžovatel opakovaně žádal podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, o výkon dohledu. Krajská státní zástupkyně v rámci výkonu dohledu částečně přisvědčila argumentům stěžovatele a okresnímu státnímu zastupitelství dala v této souvislosti pokyny, jak dále postupovat. Kdy stěžovatel převzal přípisy krajského státního zastupitelství a zda byla ve věci vydána nějaká nová rozhodnutí, ovšem nemohl Ústavní soud při absenci příslušných tvrzení stěžovatele z neúplného materiálu jím předloženého zjistit. Veden zásadou hospodárnosti však v tomto směru nečinil další šetření, neboť jeho výsledek by stejně nemohl ovlivnit závěry níže uvedené.
Pro rozhodnutí je podstatné následující. Po doplnění původního návrhu advokátem stěžovatele již totiž není pochyb, že ústavní stížnost se týká pouze rozhodnutí vydaných v rámci prověřování podnětu stěžovatele, učiněného podle ustanovení §158 trestního řádu. Stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, kterým se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom ovšem nelze spatřovat porušení stěžovatelem označeného, ale ani jakéhokoliv jiného ústavně garantovaného subjektivního práva stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené veřejné subjektivní právo jedné osoby na to, aby osoba jiná byla trestně stíhána. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát také svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán. Napadená usnesení proto patří do kategorie těch rozhodnutí, proti nimž nemůže úspěšně brojit ústavní stížností ten, kdo byl či se cítí být trestným činem poškozen. Práva takové osoby na zhojení eventuálně vzniklé újmy dostatečně zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti. Stejně se Ústavní soud vyslovil i ve svých dalších rozhodnutích, viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345 a násl., nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl.
Nutno dodat, že stěžovatel byl již v prvé výzvě soudce zpravodaje k odstranění vad podání upozorněn, že směřuje-li jeho ústavní stížnost - jak naznačoval obsah příloh připojených k podání - proti rozhodnutí o odložení věci, kdy sám podezření ze spáchání trestného činu oznamoval, měl by s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu její podání ještě uvážit; odkaz na příslušnou publikovanou judikaturu Ústavního soudu byl ve výzvě uveden. Jak vyplývá z doplnění ústavní stížnosti, tuto informaci zřejmě stěžovatel nevzal na vědomí.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu