ECLI:CZ:US:2006:2.US.5.06
sp. zn. II. ÚS 5/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele B. J., zast. JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 432/2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností po splnění všech zákonných náležitostí domáhal zrušení nadepsaného rozhodnutí. Shledal, že jím Krajský soud v Brně porušil jeho ústavní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně jako soud odvolací zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 2 T 423/2002, jímž prvoinstanční soud rozhodl o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení stěžovatele a stanovil mu nově přiměřené povinnosti. V den vyhlášení usnesení Okresního soudu ve Znojmě, kterému byl osobně přítomen, stěžovatel opravný prostředek nepodal; stížnost podal dne 27. 5. 2005 prostřednictvím zvoleného obhájce. Krajský soud v Brně tuto stížnost z důvodu opožděnosti zamítl, když dospěl k závěru, že stížnostní lhůta stěžovateli uplynula již dne 15. 7. 2005.
Stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval v tom, že mu obecnými soudy nebylo umožněno podat stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě až po doručení písemného vyhotovení usnesení o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení. Namítl, že v den vyhlášení usnesení nebyl detailně seznámen s důvody usnesení, které zjistil až po uplynutí lhůty k podání opravného prostředku právě z písemného vyhotovení daného usnesení. Dále stěžovatel uvedl, že nebyl prvoinstančním soudem dostatečně poučen o možnostech podání stížnosti, konkrétně o tom, že lhůta k podání stížnosti neváže se v daném případě na doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení. Obsah poučení není možné ani zpětně zjistit, neboť protokol o veřejném zasedání Okresního soudu ve Znojmě obsahuje pouze zápis, že poučení o opravném prostředku bylo dáno. Závěrem stěžovatel dodal, že v době vyhlášení usnesení Okresního soudu ve Znojmě nebyl zastoupen obhájcem; a i kdyby takto právně zastoupen byl, ani zvolený obhájce by neměl odkud zjistit důvody, o které soud své rozhodnutí opřel.
Po prostudování ústavní stížnosti i souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
V dané věci považuje Ústavní soud za nutné především konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a z napadených rozhodnutí vyplývají skutkově i právně správné odůvodněné závěry. Nelze ničeho namítat - a to ani přes stěžovatelovy výše popsané námitky - proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že neměl přesnou vědomost o důvodech usnesení o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení, jde o námitku zcela nepřípadnou. Opravným prostředkem je napadán zásadně výrok rozhodnutí, s jehož obsahem byl v daném případě stěžovatel obeznámen bezprostředně v okamžiku vyhlášení usnesení v rámci veřejného zasedání, jehož se osobně účastnil. Nadto zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, nezná možnost podat stížnost jen co do důvodů napadaného usnesení, a tedy takovou stížnost není vůbec možné úspěšně podat. Proto veškeré stěžovatelovy úvahy o tom, že v době vyhlášení usnesení soudu prvního stupně neznal důvody, o které se soud opřel, jsou zhola bezpředmětné. Ostatně stěžovatel měl možnost nechat se ve veřejném zasedání zastoupit obhájcem, o kteréžto možnosti byl v rámci trestního řízení opakovaně poučen. Znalost práva na obhajobu pak stěžovatel jasně demonstroval po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení, kdy obratem využil možnosti zvolit si obhájce. Rovněž se stěžovateli nabízela možnost podání stížnosti ústně do protokolu o veřejném zasedání, následné volby obhájce a písemného podání obsahujícího opravný prostředek ještě ve stížnostní lhůtě. Případně měl stěžovatel i možnost k opravnému prostředku se nevyjadřovat, nechat se zastoupit obhájcem a na základě toho postupovat dále. Po procesní stránce byl však bez ohledu na existenci či neexistenci právního zastoupení jediný správný postup - případnou stížnost podat ve lhůtě tří dnů od oznámení usnesení (§143 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatel byl o opravném prostředku řádně poučen, ačkoli uvádí, že znění poučení není v protokolu o veřejném zasedání zachyceno, Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že šlo o poučení řádné. Obecně lze ovšem dodat, že by obecné soudy měly protokolaci poučení o opravném prostředku činit doslovně, stejně jako protokolaci vyjádření, jímž obviněný či jeho obhájce projevuje vůli opravný prostředek podat. Za dané situace neobstojí ani námitka, že i v případě zastoupení stěžovatele obhájcem by tento obhájce neměl odkud zjistit exaktní důvody vynesení napadeného usnesení. Jednak se stěžovatel sám svou nečinností připravil o možnost zvolení si obhájce pro projednání věci samé, jednak ani obhájce by neměl jinou možnost než nevyčkávat doručení písemného vyhotovení usnesení a rozhodnout se pro případné podání opravného prostředku v zákonem stanovené lhůtě - obzvlášť s přihlédnutím k popsané nemožnosti úspěšně napadnout usnesení stížností pouze s ohledem na jeho odůvodnění.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu, jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu