ECLI:CZ:US:2006:2.US.50.06
sp. zn. II. ÚS 50/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti ORBIZ, spol. s r.o., se sídlem Podbořany, Kaštice 1, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, K dolům 1973/38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006, č. j. 1 Ko 597/2005-290 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2005, č. j. 59 K 16/2005-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno rovněž zde uvedené usnesení městského soudu, jímž došlo k ustanovení předběžného správce k zajištění majetku dlužníka (stěžovatele).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v pravomoci soudního tajemníka není vydávat rozhodnutí o ustavení předběžného správce dlužníkovi dle §9a zákona a konkursu a vyrovnání. Pokud tak v daném případě soudní tajemnice učinila, jedná se o nedostatek podmínky řízení záležející v zákonném obsazení soudu. Dle jeho názoru rozhodnutí o nutnosti ustavit předběžného správce nelze považovat za jednoduchý úkon ve smyslu §6 jednacího řádu a jednalo se proto o rozhodnutí, které mohl učinit pouze předseda senátu ve své vlastní působnosti, bez ohledu na to, zda soudní tajemnice jinak v obecné rovině byla pověřena úkony v konkursním řízení. Dále namítá, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se k návrhu věřitele, tj. k návrhu na ustavení předběžného správce a ani mu nebyla poskytnuta lhůtu k takovému vyjádření, ačkoliv dle jeho názoru právo na vyjádření se k návrhu na ustavení předběžného správce vyplývá z §2 o.s.ř. a čl. 36 Listiny. Pověření pro pracovnici, která rozhodnutí vydala, nebylo založeno ve spise, přičemž stěžovatel nesouhlasí s tím, že pověření vyplývá z rozvrhu práce a že odvolací soud se spokojil s informací místopředsedy soudu, tedy zjištěním "mimo spis". Uvádí, že usnesení o ustavení předběžného správce není podloženo skutkovými zjištěními. Nesouhlasí proto se závěry odvolacího soudu, který dovozuje splnění podmínek pro ustavení předběžného správce z toho, že dlužník neplnil své povinnosti plynoucí z §4a zákona a konkursu a vyrovnání. Stěžovatel je přesvědčen, že své povinnosti podle §4a zákona a konkursu a vyrovnání neporušil a v řízení nebyla prokázána ani jiná okolnost odůvodňující obavy o zmenšování majetku dlužníka, když ze strany navrhovatele se jednalo o ničím nepodložená tvrzení, nebyly žádné důvody pro ustavení předběžného správce a soud proto rozhodl v rozporu se zákonem.
Dle stěžovatele se v dané věci jedná o svévolný postup, založený na nerespektování kogentních norem platného práva a na faktickém upření práva stěžovatele na přístup k soudu ve věci rozhodování o návrhu na ustavení předběžného správce.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí nezasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a pokud jde o argumentaci ústavní stížnosti, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními a rovněž připojeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č.j. 1 Ko 332/2002-90 a usnesením téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, č.j. 1 Ko 213/2006-437, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, neboť stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nenáleží.
Z připojených rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu vyplývá, že již usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005 byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Toto rozhodnutí však bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, neboť i když vše nasvědčovalo tomu, že dlužník dlouhodobě neplní své splatné závazky a nepředložil doklady o dostatku likvidních prostředků (úpadek dlužníka formou insolvence, existence více věřitelů a splatná pohledávka byly osvědčeny), je dlužník zemědělský prvovýrobce a je třeba dodržet §67c zákona a konkursu a vyrovnání, tzn. že v ochranné lhůtě do 30. září nelze na jeho majetek konkurs prohlásit. S ohledem na uvedené nato Městský soud v Praze rozhodl, že jsou dány podmínky k ustavení předběžného správce, neboť v roce 2003 byla na dlužníkův majetek nařízena exekuce, dlužník přes výzvu soudu neplnil své povinnosti plynoucí z §4a zákona a konkursu a vyrovnání a obavy o snížení možnosti uspokojení věřitelů jsou na místě.
Vrchní soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s námitkou týkající se zmocnění soudní tajemnice k vydání rozhodnutí. Uvedl, že ze znění ustanovení §6 odst. 2 písm. t) vyhl. ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. vyplývá, že ustavení předběžného správce patří mezi rozhodnutí, k jejichž vydávání může být soudní tajemník pověřen. Uvedené ustanovení umožňuje, aby v řízení konkursním a vyrovnacím soudní tajemník samostatně vykonával jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu, s výjimkou jednání a s výjimkou usnesení o prohlášení konkursu, zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, usnesení o zrušení konkursu a rozvrhového usnesení. Dle odvolacího soudu proto byla soudní tajemnice oprávněna nemeritorní usnesení o ustavení předběžného správce vydat.
S ohledem na znění §6 odst. 2 písm. t) vyhl. ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. a okolnosti konkrétního případu má Ústavní soud za to, že se jedná o výklad uvedeného ustanovení učiněný v mezích ústavnosti. Pokud jde o námitku stěžovatele, že se nejednalo o jednoduchý úkon, Ústavní soud dodává, že k zvážení, zda provedením toho kterého úkonu zmocní v souladu s ustanovením §6 odst. 2 cit. vyhlášky jiného pracovníka, záleží především na úvaze soudce projednávajícího konkrétní věc a Ústavnímu soudu nepřísluší jeho rozhodnutí, pokud je učiněno v mezích zákona, přezkoumávat. V dané věci je třeba případ posuzovat v celém jeho kontextu, tzn. i v návaznosti na předchozí rozhodnutí, kterým již byl nařízen na majetek stěžovatele konkurs, neboť soud dospěl k závěru, že je dlužník v úpadku, přičemž uvedené rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno jen z důvodu, že je třeba respektovat ustanovení §66c zákona a konkursu a vyrovnání. Obdobně je třeba v celém kontextu věci nahlížet i skutečnost, že stěžovateli nebyl zaslán návrh na ustavení předběžného správce. Z ust. §114a o.s.ř. vyplývá, že žalovaný nemusí být vyzván k vyjádření k návrhu, pokud se takový postup jeví s ohledem na povahu věci neúčelný. Vzhledem k tomu, že k ustavení předběžného správce je oprávněn ve výjimečných případech soud i bez návrhu věřitele a jeho účelem je neprodleně zjistit a zajistit dlužníkův majetek tak, aby dlužníkovi bylo případně zamezeno v nekontrolovaném zbavování se majetku apod., nelze automaticky spatřovat porušení práva účastníka řízení v nezaslání návrhu na ustavení předběžného správce dlužníkovi. Ústavní soud dodává, že proti rozhodnutí o ustavení předběžného správce je přípustné odvolání, v němž může dlužník své námitky uplatnit (což také stěžovatel učinil) a dle §9a zákona a konkursu a vyrovnání může soud i bez návrhu zprostit předběžného správce funkce, pokud zjistí, že pominuly důvody, které vedly k ustavení předběžného správce.
Pokud stěžovatel uplatňuje námitky, dle nichž rozhodnutí o ustavení předběžného správce nebylo dostatečně podloženo skutkovými zjištěními, Ústavní soud připomíná, že v této rovině mu přezkum a posuzování konkrétních skutečností nepřísluší. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se důkladně zabývaly argumentací obou sporných stran a v odůvodnění rozhodnutí uvedly, na základě jakých úvah dospěly k přijatým právním závěrům a jaké právní předpisy na věc aplikovaly. Ústavní soud proto neshledal důvod jejich právní závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. Ústavní soud dodává, že opodstatněnost závěrů obecných soudů o nezbytnosti ustavení předběžného správce z důvodů, že dosavadní činnost dlužníka odůvodňovala obavy o uspokojení věřitelů, konečně dokládá i skutečnost, že již 13. 3. 2006 byl na jeho majetek prohlášen konkurz a stěžovatel byl v úpadku ještě před vydáním rozhodnutí o ustavení předběžného správce.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu