ECLI:CZ:US:2006:2.US.509.06.1
sp. zn. II. ÚS 509/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. L., právně zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 14 Co 206/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu s tím, že jím byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na základě předběžného opatření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 31 Nc 170/2004, byl upraven styk stěžovatele s nezletilou dcerou tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat každou neděli od 14.00 do 17.00 hodin v prostorách Fondu ohrožených dětí v Plzni, Barandova 8, za přítomnosti sociálního pracovníka.
Okresní soud Plzeň-město vydal dne 21. 2. 2006 na základě návrhu otce usnesení sp. zn. 31 Nc 170/2004, kterým nařídil předběžné opatření, jímž změnil předchozí usnesení a umožnil otci stýkat se s nezletilou dcerou každou neděli od 13.00 hodin do 15.00 hodin s tím, že otec dceru převezme v prostorách Fondu ohrožených dětí za přítomnosti sociálního pracovníka. Krajský soud v Plzni na základě odvolání matky rozhodnutí soudu I. stupně změnil a návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že v téže věci již okresní soud nařídil předběžné opatření, kterým upravil zatímně poměry účastníků, takže není žádného důvodu jakkoli zatímní úpravu měnit dalším předběžným opatřením. Z obsahu spisu je zřejmé, že styk upravený předchozím předběžným opatřením ze dne 29. 4. 2005 probíhal zcela bez problémů, takže účel tohoto předběžného opatření byl splněn. Předběžná úprava styku otce s nezletilou je nařízena způsobem, který je v zájmu nezletilé dcery a její smysl spočívající v potřebě zajištění kontaktu otce s nezletilou je naplněn.
Stěžovatel je přesvědčen, že dochází k porušování jeho rodičovských práv a práv jeho dcery na styk s otcem na základě ničím nepodložených tvrzení matky, která jsou vyvrácena jak posudkem znalce z oboru psychiatrie, tak skutečností, že se otec s dcerou po vydání předběžného opatření bez jakýchkoliv problémů setkal bez přítomnosti pracovníků Fondu ohrožených dětí. Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně zhodnotil celou situaci, když konstatoval, že jedno vydané předběžné opatření je v dané věci postačující a důkazy provedené v rámci řízení nemohou nic na rozhodnutí změnit. Stěžovatel tvrdí, že přijal rozhodnutí soudu, které omezovalo jeho styk s dcerou a stanovilo otci jako jedinou možnost vidět dceru na půdě Fondu ohrožených dětí pouze proto, že doufal v to, že když se faktická či důkazní situace změní, změní se také rozhodnutí soudu, které je pouze rozhodnutím předběžným. Ve věci však dochází k průtahům a stěžovatel již více jak rok a půl nemůže svou dceru vídat bez dohledu pracovníků Fondu ohrožených dětí. Stěžovatel považuje za chybný postup okresního soudu, který, přestože navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru psychologie, nařídil posudek z oboru psychiatrie, který nyní považuje za nedostačující a bude nařizovat posudek z oboru psychologie. Tímto postupem bylo soudní řízení prodlouženo o jeden rok.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje usnesení krajského soudu zrušit a také, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení před Okresním soudem Plzeň-město došlo k neodůvodněným průtahům.
K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Plzni uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že se nedomnívá, že by jeho rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Úřad městského obvodu Plzeň 4, odbor sociální, ponechal rozhodnutí plně na Ústavním soudu. Okresní soud k délce sporu uvedl, že je ovlivněna převážně opakovaným podáváním návrhů na nařízení předběžných opatření a odvolání proti nim.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem. Účelem předběžného opatření je pouze zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, IV. ÚS 43/94). Ústavní soud přihlédl i k tomu, že v posuzovaném případě se jedná o předběžné opatření, které se bezprostředně týká nezletilého dítěte a výrazně zasahuje do jeho osobní sféry. Je proto nutné zohlednit rovněž ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje na straně jedné právo rodičů na péči a výchovu dítěte, na straně druhé právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, a ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které obecně zakládá právo každého na to, aby byl respektován jeho soukromý a rodinný život. Nelze však pominout, že práva chráněná uvedenými ustanoveními mohou být omezena, a to za podmínky, že se tak stane rozhodnutím soudu na základě zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem, a zda, s ohledem na předmět řízení, byla respektován práva, chráněná čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval na rozdíl od soudu I. stupně za nutné vydávat ve věci další předběžné opatření, když podle jeho názoru dříve vydané předběžné opatření plní svůj účel, tedy upravuje prozatímně styk stěžovatele s nezletilou dcerou. Ústavní soud proto nabyl přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle. Předběžné opatření totiž nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se soud bude zabývat posouzením výchovného prostředí jak u matky, tak u otce a po zhodnocení dokazování upraví poměry nezletilé s ohledem na její zájmy. Stěžovatel má možnost uplatnit a prokázat svá tvrzení v rámci zahájeného řízení na úpravu výchovy a výživy nezletilé dcery.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, bylo vydáno příslušným orgánem a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Námitky stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s důvody vedoucími k vydání napadeného rozhodnutí nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti, neboť jim nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K tvrzení stěžovatele, že ve věci dochází k neodůvodněným průtahům lze pouze uvést, že v průběhu řízení před soudem má stěžovatel možnost namítat průtahy v řízení postupem podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Novelou cit. zákona provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu České republiky včleněn s účinností od 1.7.2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). S ohledem na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící účastníkům řízení k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení též vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04). Pokud proto stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento prostředek nevyčerpal, musí být ústavní stížnost brojící proti průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce odmítnuta jako nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) shora cit. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu