ECLI:CZ:US:2006:2.US.510.05
sp. zn. II. ÚS 510/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. ledna 2005, č. j. 22 C 938/2000-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 13. června 2005, č. j. 35 Co 316/2005-144, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a Města Liberec jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. ledna 2005, č. j. 22 C 938/2000-124, byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) o určení vlastnictví k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětné pozemky"). Soud prvního stupně vyšel se závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů [zejména podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")], a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Žalobce v dané věci uplatnil svůj nárok na předmětné pozemky jednak podle zákona o půdě, a jednak u soudu žalobou na určení vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup obnovy vlastnického práva je upraven zákonem o půdě a nemůže být obcházen postupem podle §80 písm. c) o. s. ř., proto žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 35 Co 316/2005-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V tomto rozhodnutí se odchýlil od svého předchozího zrušujícího rozhodnutí ve věci ze dne 10. srpna 2004, č. j. 35 Co 690/2003-107, v němž vyslovil názor, že žalobce může uplatňovat svůj nárok podle obecných občanskoprávních předpisů, neboť vlastnictví oprávněné osoby nezaniklo, přičemž existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného právního předpisu. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí se však již odvolací soud, vycházeje přitom z judikatury jak Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek citovaný velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR), tak i Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02), se závěry soudu prvního stupně o nemožnosti uplatňovat nároky podle obecných předpisů ztotožnil. Podle judikatury, která byla v době rozhodování odvolacího soudu již ustálena, není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde nárok na vrácení majetku bylo možno uplatnit podle restitučního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Námitky stěžovatele se týkají především toho, že v dané věci odvolací soud změnil svůj právní názor na věc a tímto svým nekonzistentním postojem zavdal příčinu k důvodným pochybnostem o právní jistotě stěžovatele. Důvodem pochybností o správnosti a ústavnosti postupu bylo však zejména to, že obě rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na který oba soudy ve svých posledních rozhodnutích odkazují. Stěžovatel uzavřel, že jeho vlastnické právo a možnost jeho ochrany byla napadeným rozhodnutími zpochybněna do takové míry, že v důsledku těchto rozhodnutí jeho vlastnické právo zaniklo, ačkoliv pro to neexistuje a nikdy neexistoval žádný zákonný důvod.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si je vědom, že v minulosti neexistovala k otázce, zda je možno při uplatňování nároků na vrácení majetku vyplývajících z restitučních předpisů, postupovat i cestou podle obecných občanskoprávních předpisů jednotná judikatura vrcholných soudních institucí, resp. že tato judikatura se postupně vyvíjela a měnila. V současnosti jsou však jak Nejvyšší soud ČR, tak i Ústavní soud zajedno v tom, že tam, kde je možné aplikovat na vrácení majetku restituční předpisy, nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a není možné tedy postupovat podle obecných občanskoprávních předpisů, protože se zde uplatňuje zásada speciality, podle níž je vyloučena aplikace obecné úpravy tam, kde platí úprava speciální. V tomto směru obě napadená rozhodnutí respektují tento názor Nejvyššího i Ústavního soudu a Ústavní soud k nim z ústavněprávního pohledu nemá žádné výhrady.
Námitky stěžovatele se však týkaly především toho, že odvolací soud rozhodl ve svých rozhodnutích v téže věci rozdílně, i když mu již byl znám, resp. mohl a měl být znám názor Nejvyššího soudu ČR na řešení této problematiky. Tyto námitky Ústavní soud neshledává důvodnými, byť postup odvolacího soudu, který se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ČR, aniž by tento svůj odlišný názor odůvodnil, mohl skutečně vzbuzovat pochybnosti ve sféře právní jistoty stěžovatele. Předně je nutno poukázat na to, že český právní řád není založen na precedentálním systému, tzn. rozhodnutí vrcholných soudních instancí nejsou obecně právně závazná. Jsou závazná toliko v konkrétním případě, a v linii instančního postupu je samozřejmě názor soudu vyššího stupně závazný pro soud nižšího stupně. Z ústavněprávních předpisů (čl. 82 Ústavy ČR) rovněž vyplývá, že soudce je při svém rozhodování nezávislý. To v sobě zahrnuje právo každého soudce utvořit si na danou věc vlastní nezávislý názor, který může být i odlišný od názoru prezentovaného v rozhodnutích či stanoviscích vrcholných soudní institucí (typicky Nejvyššího soudu). Tato nezávislost však není bezbřehá. Pokud se soudce chce odchýlit od ustálené judikatury, musí svůj postoj a odlišný názor náležitě odůvodnit. To se v daném případě nestalo, nicméně Ústavní soud nespatřuje z hlediska ústavněprávního v postupu odvolacího soudu takové pochybení, které by zakládalo potřebu zrušit toto rozhodnutí. Je totiž třeba vidět, že v době prvního rozhodování odvolacího soudu byl výše citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu poměrně nový, takže se v té době dalo ještě stěží hovořit o ustálené judikatuře. Avšak především je třeba konstatovat, že odvolací soud svým druhým rozhodnutím ve věci, které již respektovalo ustálenou judikaturu, svoje předchozí pochybení napravil. Pokud by přesto nastala situace, že by se soudy nižších instancí odchýlily od názoru vrcholných institucí, znají procesní předpisy mechanismy, jak zamezit rozbíhání judikatury a tím i narušování právní jistoty. V daném případě tedy nelze hovořit o tom, že by nekonzistentním rozhodováním odvolacího soudu byla narušena právní jistota stěžovatele, neboť jeho závěrečné rozhodnutí bylo v souladu s nyní již ustáleným a jednotným názorem na danou problematiku.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu