ECLI:CZ:US:2006:2.US.512.04
sp. zn. II. ÚS 512/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L.K., zastoupené advokátem JUDr. T.A.S., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2004, čj. 19 Co 170/2004-196, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. února 2004, čj. 6 C 134/2000-162, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. února 2004, čj. 6 C 134/2000-162, byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) o zaplacení částky 71.809,10 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. března 1998 do zaplacení jako náhrady za živý a mrtvý inventář. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, zda došlo k vnesení živého a mrtvého inventáře a zásob do zemědělského družstva, které bylo právním předchůdcem žalovaného (ZZ). Neprokázala tak jeden z předpokladů vzniku nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář.
Dle názoru soudu prvního stupně žalobkyně rovněž neprokázala své tvrzení o tom, že žalovaný je právním nástupcem zemědělského družstva, které odňalo živý a mrtvý inventář jejího otce v první polovině 50. let. Nebylo prokázáno ani tvrzení o tom, že živý a mrtvý inventář byl vnesen do zemědělského družstva ve D., ať již do přípravného výboru zemědělského družstva, případně do dalšího zemědělského družstva ve D. Soud prvního stupně tedy rovněž konstatoval, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. června 2004, čj. 19 Co 170/2004-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Nebyla prokázána žádná souvislost vzniku D. v roce 1957 s přípravným výborem z roku 1951, když ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že k "bezprávnému rozkradení zemědělského majetku" došlo nejpozději v roce 1955. Nevyhověl návrhu žalobkyně, aby soud přiměl ministerstvo zemědělství k určení osoby povinné, nebo aby ji sám určil. Ustanovením §128 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stanovená povinnost ke sdělení významných skutečností nezahrnuje určení osoby povinné podle §9 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Ministerstvo zemědělství návrh na určení povinné osoby zamítlo a není v možnostech soudu donutit jej, aby se od svého rozhodnutí odchýlilo, resp. aby vydalo rozhodnutí s opačným obsahem než to, které již bylo vydáno. Rovněž soud není oprávněn určovat povinnou osobu. Jeho povinností je rozhodnout o žalobě ve vztahu k tomu účastníkovi, který je jako žalovaný ve sporu označen. Pokud tato osoba není pasivně legitimována, nemůže soud vyšetřovat, které případně jiné osobě by tato povinnost měla svědčit.
Za tohoto stavu byla podána ústavní stížnost. Ústavní soud poté, co z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že ve věci bylo současně podáno dovolání, řízení o ústavní stížnosti přerušil a pokračoval v něm, jakmile obdržel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyně.
Dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2005, čj. 28 Cdo 1313/2005-246, odmítnuto jako opožděně podané. Dovolání žalobkyně se obsahově překrývalo s ústavní stížností. Pokud by byla současně s dovoláním podána ústavní stížnost ze stejných důvodů, muselo by být napadeno i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V daném případě se však Nejvyšší soud nezabýval dovoláním stěžovatelky meritorně ani je neodmítl proto, že v něm neshledal otázku zásadního právního významu. Vzhledem k tomu byla ústavní stížnost způsobilá k pojednání ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K porušení uvedených článků došlo především tím, že nebyl úplně a řádně zjištěn objektivní skutkový stav v důsledku neprovedení žalobkyní navržených důkazů. Obecné soudy zamítly žalobu z důvodu nedostatku prokázání pasivní legitimace žalovaného, aniž by provedly navržený důkaz, kterým bylo určení povinné osoby dle §9 zákona č. 243/1992 Sb., a §20 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., popř. soud sám nerozhodl o určení povinné osoby, jak vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 549/2003. Stěžovatelka si v žalobě vyhradila návrh na změnu žalovaného v souladu s rozhodnutím Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby. Toto rozhodnutí má dle názoru stěžovatelky charakter důkazního prostředku ve smyslu §125 o. s. ř. a jeho předložení si mohl soud vynutit. Jestliže správní orgán sám nerozhodne, mohl být nedostatek tohoto rozhodnutí nahrazen rozhodnutím soudu v rámci řízení ve smyslu §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Okresní soud v Ústí nad Orlicí však návrhu stěžovatelky na určení povinné osoby nevyhověl a ani ve smyslu §104b odst. 2 o. s. ř. tuto otázku nepostoupil k rozhodnutí jinému příslušnému soudu a ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěry obecných soudů, že neprokázala okolnost, že byl živý a mrtvý inventář odňat právním předchůdcem žalovaného. Tyto závěry jsou dle jejího názoru založeny na právně vadném posouzení věci, neboť majetek byl rozchvácen před založením družstva a jeho vnesení do družstva není předpokladem vzniku nároku na náhradu dle §20 zákona č. 229/1991 Sb. V této souvislosti soud opomenul stěžovatelkou předložený důkaz, jímž bylo schválení přípravného výboru ONV ze dne 16. ledna 1951. V této listině měla být potvrzena existence předchozího zemědělského družstva, které mělo splynout s nově vznikajícím D. Soud prvního stupně neprovedl ani další důkazy (např. důkaz svědeckou výpovědí Z.H.; důkaz dědickým spisem), kterými mohla stěžovatelka blíže specifikovat odnětí živého a mrtvého inventáře.
Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí soud prvního stupně i odvolacího soudu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v dané věci namítala především porušení práva na spravedlivý proces. Její námitky směřovaly zejména proti tomu, že ministerstvo zemědělství, potažmo obecné soudy neprovedly navržený důkaz, kterým bylo určení povinné osoby dle §9 zákona č. 243/1992 Sb., a §20 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., resp. soud sám nerozhodl o určení povinné osoby. K tomu považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že občanskoprávní řízení o zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář je řízením, které je důsledně ovládáno dispoziční zásadou. To znamená, že soudní řízení je zásadně v rukou účastníků řízení a soudy rozhodují především na základě jejich návrhů.
Poukaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 549/03, v jehož odůvodnění je uvedeno, že stěžovatelka se může obrátit se svým návrhem na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář na obecný soud, není případný. Stěžovatelka si toto mylně vykládá tak, že obecný soud by měl sám povinnost vyhledat a určit povinnou osobu. Ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. zakládá pravomoc soudu rozhodnout toliko o náhradě za živý a mrtvý inventář, nedojde-li k dohodě mezi povinnou a oprávněnou osobou. Zákon však nehovoří o tom, že by soud měl rozhodovat i o určení povinné osoby v rámci řízení o poskytnutí náhrady škody. O určení povinné osoby může nejvýše rozhodnout správní orgán (ministerstvo zemědělství) ve správním řízení, nelze-li jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář (§9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.). Soud by případně mohl otázku povinné osoby posoudit prejudiciálně.
Je-li však správní rozhodnutí o určení povinné osoby vydáno, je jím soud vázán. Takové rozhodnutí správního orgánu může mít nepochybně charakter důkazního prostředku, ale pokud neexistuje, resp. je negativní (tzn. neurčí, kdo je povinnou osobou), nelze se jeho vydání domáhat a ani jinak si ho vynucovat soudní cestou. V daném případě byl návrh na určení povinné osoby ministerstvem zemědělství zamítnut s odůvodněním, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že inventář a majetek skutečně existoval a že byl skutečně odňat. Navíc nebylo možno doložit, že by v době odnětí existovalo družstvo, do něhož by byl inventář vnesen, neboť D. bylo založeno až v roce 1957, přičemž přípravný výbor k založení tohoto D z roku 1951 se později rozešel a družstvo z něj nevzniklo. Správní orgán tedy v rámci své kompetence nemohl určit povinnou osobu. Za daného stavu nelze ani po soudu zejména s ohledem na výše zmiňovanou dispoziční zásadu požadovat, aby z vlastní iniciativy zjišťoval povinnou osobu, a to ani na základě postupu podle §125 o. s. ř., jak navrhuje stěžovatelka.
Dále stěžovatelka namítala, že obecné soudy věc vadně právně posoudily, neboť dle jejího názoru není vnesení živého a mrtvého inventáře do družstva předpokladem vzniku nároku na náhradu. V této části ústavní stížnosti tedy stěžovatelka zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak již bylo zmíněno výše a jak Ústavní soud v řadě případů judikoval, nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze na okraj lze podotknout, že sice samotné vnesení věcí do družstva nemusí být podmínkou vzniku nároku na poskytnutí náhrady, ale nezbytným předpokladem je, aby existovala osoba, která je převzala. Pokud taková osoba není, nelze se ani po nikom domáhat poskytnutí náhrady.
Ke stěžovatelkou uváděným námitkám, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy, resp. je opomenul, Ústavní soud podotýká, že ze spisu, který si vyžádal od Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, se nepodává, že by soud postupoval v rozporu se zásadami obsaženými hlavě páté Listiny, jakož i v §132 a násl. o. s. ř. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (čl. 164) důkaz dědickým spisem D 298/55 byl proveden. Je pravdou, že důkaz výslechem svědka H., který se měl vyjadřovat k odnětí živého a mrtvého inventáře, proveden nebyl a soud ani neodůvodnil, proč jej neprovedl, ale s ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace a zamítnutí žaloby z tohoto důvodu, nebylo provádění tohoto důkazu nezbytné. Konečně neobstojí ani námitka, že soud opomenul provedení důkazu listinou - schválením přípravného výboru ONV ze dne 16. ledna 1951. Tento důkaz byl v prvé řadě proveden a náležitě zhodnocen ve správním řízení o určení povinné osoby před ministerstvem zemědělství. Závěry správního orgánu o tom, že není prokázána žádná souvislost vzniku zemědělského družstva ve D. z roku 1957 s přípravným výborem z roku 1951 se následně promítly i do odůvodnění obecných soudů, které postavily svoje závěry na tom, že žalovaný není povinnou osobou k náhradě za odňatý mrtvý a živý inventář.
Závěrem lze podotknout, že účelem restitučních zákonů, který je vyjádřen i v jejich preambulích, je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v minulosti. Nelze požadovat a očekávat nápravu a odstranění úplně všech křivd, které v minulosti nastaly.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu