ECLI:CZ:US:2006:2.US.517.06
sp. zn. II. ÚS 517/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 2, Nový Jičín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 57 Co 291/2005, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 16 C 100/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, uvedenými v záhlaví, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv, a domáhá se proto jejich zrušení.
Rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 16 C 100/2004, Okresní soud v Novém Jičíně zamítl žalobu, jíž se stěžovatel a A. K. domáhali proti M. R. určení, že do jejich společného jmění patří v rozsudku specifikovaný pozemek. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele a A. K. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2006 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dotazem na civilní kancelář Okresního soudu v Novém Jičíně bylo zjištěno, že stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí souběžně s ústavní stížností i dovoláním. Z připojené kopie dovolání, které bylo učiněno faxem s datem doručení dne 31. 7. 2006 a téhož dne, tedy 31. 7. 2006, byl podatelně soudu předložen jeho originál, jak je patrno z razítka podatelny Okresního soudu v Novém Jičíně, bylo zjištěno, že jeho přípustnost stěžovatel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Je přesvědčen o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Své úvahy v tomto směru dále rozvádí. Argumenty, o něž se opírá dovolání, byly po věcné i formální stránce shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost.
Z připojené doručenky bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 57 Co 291/2005, byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 31. 5. 2006. Stěžovatel proti němu podal dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Novém Jičíně doručeno dne 31. 7. 2006, tedy v zákonné lhůtě (§240 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR dosud o věci nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v. r. soudce zpravodaj