ECLI:CZ:US:2006:2.US.53.06
sp. zn. II. ÚS 53/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. září 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. B. proti rozhodnutí prezidenta republiky za dne 30. ledna 2006 č. j. KPR 966/2006 kontrasignovaného předsedou vlády, kterým byla odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu podle §87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky.
I. Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 30. ledna 2006 č. j. KPR 966/2006 kontrasignované předsedou vlády se zrušuje.
II. Návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 8. 2. 2006 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky JUDr. I. B. proti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 30. ledna 2006 č. j. KPR 966/2006 kontrasignovaného předsedou vlády, kterým byla odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
Rozhodnutí prezidenta republiky napadené ústavní stížností je tohoto znění: "Vážená paní předsedkyně, rozhodl jsem se vyhovět žádosti ministra spravedlnosti ze dne 25. ledna 2006 a podle §106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech soudcích), Vás odvolávám z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu.".
Stěžovatelka odůvodňuje svůj návrh především protiústavností rozhodnutí, kterou spatřuje v neústavnosti aplikovaného ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, spočívající v možnosti odvolání předsedy soudu prezidentem republiky, tj. mocí výkonnou. Tím je porušován princip dělby moci ve státě, aniž by bylo chráněno ústavně zaručené právo na přístup k soudu, a aniž by předcházel postup v kárném řízení. V této souvislosti odkazuje na závěry Ústavního soudu z nálezu ve věci Pl. ÚS 7/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 78, vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.).
Protiústavnost zakládá dle stěžovatelky i postup zákonodárce měnící vůli ústavodárce vydáním právní normy, která za situace, kdy Ústava k odvolání předsedy Nejvyššího soudu mlčí, jde nad obsah Ústavy, a nemá tak ústavní základ. Ustanovení §106 citovaného zákona neodpovídá ani požadavku předvídatelnosti, určitosti a srozumitelnosti, které jsou předpokladem vyloučení libovůle při naplňování státní moci, a tím právního státu. Z ústavní stížností napadeného ustanovení není patrné, zda dopadá i na předsedu Nejvyššího soudu, který podléhá, co do jmenování, prezidentu republiky.
Neústavnost vlastního rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v nedostatku jeho odůvodnění, aniž by tedy bylo patrno, v čem došlo k naplnění skutkové podstaty dle §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tj. k závažnému nebo opakovanému porušení zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudu. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím prezidenta republiky došlo k porušení ústavně zakotveného zákazu libovůle v poměru ke všem třem mocím ve státě, což je nepřijatelné v právním státě, stojícím na principu primátu občana nad státem a na principu dělby moci.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně chráněného práva na přístup k soudu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť byla odvolána prezidentem, a nikoliv soudem. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kde bylo konstatováno, že právo na přístup k veřejné funkci bylo v Úmluvě vynecháno, odmítnutí jmenovat někoho do veřejné funkce nemůže být základem stížnosti opírající se o Úmluvu, z čehož však nevyplývá, že by osoba ustanovená do funkce nemohla napadnout své odvolání, pokud jím bylo porušeno některé z práv zaručených Úmluvou.
Stěžovatelka rovněž uvádí, že proti rozhodnutí prezidenta republiky podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, přičemž až výsledek tohoto řízení může ukázat, zda proti napadenému rozhodnutí existuje účinný právní prostředek.
Dne 8. 2. 2006 podala stěžovatelka k Ústavnímu soudu v téže věci návrh podle ustanovení §87 odst. 1 písm. k) Ústavy (spojený s návrhem na odklad vykonatelnosti, eventuálně na vydání předběžného opatření a rozhodnutí o naléhavosti věci), jímž se domáhá, aby Ústavní soud rozhodl v plénu o rozsahu kompetencí prezidenta republiky, pokud rozhodl o odvolání stěžovatelky jako předsedkyně Nejvyššího soudu.
Usnesením ze dne 9. února 2006 Ústavní soud odložil dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky s ohledem na to, že posouzení otázky, která je předmětem řízení, je zásadní z hlediska dělby moci ve státě, neboť se týká základních ústavních principů fungování soudní moci a jejího vztahu k moci výkonné, a rovněž s ohledem na možné negativní důsledky, které by mohly nastat případným jmenováním další osoby předsedou Nejvyššího soudu před vyřešením nastoleného ústavního problému podmínek odvolání předsedy Nejvyššího soudu.
Přípisem ze dne 23. 2. 2006 vyjádřil prezident republiky nesouhlas s usnesením Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti ve smyslu naplnění podmínek, navrhl jeho zrušení a vyjádřil rovněž obavu z možného zpochybňování úkonů při správě Nejvyššího soudu.
Dne 10. 3. 2006 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka napadla rozhodnutí prezidenta republiky jako nicotné a uvedla námitky vůči jeho obsahu i procesu souvisejícímu s vydáním tohoto rozhodnutí. Ministr spravedlnosti nebyl dle stěžovatelky legitimován k participaci na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, neboť nebyl pověřen vládou k účasti na této proceduře. Vláda nerozhodla individuálním správním aktem ve formě usnesení o pověření předsedy vlády spolupodepsat rozhodnutí prezidenta republiky, neboť "spolupodpis" pouze projednala, a to dokonce až ex post - den po rozhodnutí prezidenta republiky. Uvedenou procedurou bylo popřeno postavení vlády v tomto rozhodovacím procesu, jak lze dovodit z čl. 63 odst. 4 Ústavy, a prezident republiky rozhodl bez řádného návrhu, bez rozhodnutí vlády, které mělo předcházet. Také kontrasignace předsedy vlády měla být učiněna až po rozhodnutí vlády a být spolupodpisem, završujícím akt prezidenta. Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí prezidenta republiky napadené ústavní stížností za akt neschopný založit právní účinky.
K tvrzením a argumentaci uvedené ve svých podáních stěžovatelka označila a předložila Ústavnímu soudu jako důkazní materiály následující listinné důkazy - rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 30. ledna 2006 č. j. KPR 966/2006, kopii dopisu ministra spravedlnosti prezidentu republiky ze dne 25. ledna 2006, kopii záznamu z jednání 5. schůze vlády České republiky konané dne 1. února 2006 a důvodovou zprávu k novele zákona o soudech a soudcích č. 192/2003 Sb.
II.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil dne 14. 3. 2006 prezident republiky a v rozsáhlém vyjádření reagoval na argumentaci stěžovatelky uváděnou v jejích podáních.
K principu dělby moci prezident republiky zdůraznil, že je systémem brzd a vyvážení, jehož podstatou je nastavit vyrovnané vztahy mezi jednotlivými mocemi ne tak, aby na sobě byly absolutně nezávislé, ale aby byly závislé ve vyrovnané míře. Koncentrace veškeré moci v jediném stáním orgánu by byla chybou stejně jako vzájemná nezávislost orgánů jednotlivých mocí.
Prezident republiky poukázal (s odkazem na §119 zákona o soudech a soudcích) na zákonem zakotvené postavení předsedů soudů jako orgánu stání správy soudů, z něhož plyne rozlišení mezi funkcí soudce a předsedy soudu. Poněvadž funkce předsedy je funkcí správní, tedy exekutivní, jeho odvolání nemůže být zásahem do soudcovské nezávislosti. I kdyby předseda soudu byl skutečně orgánem moci soudní, jmenování a odvolání mocí výkonnou by nebylo narušením, ale naopak provedením principu dělby moci.
Prezident republiky vyslovil přesvědčení, že svoji pravomoc uplatnil v souladu s Ústavou (čl. 63 odst. 2) a zákonem, tj. §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, který dopadá na všechny předsedy soudů, včetně předsedy Nejvyššího soudu. Nestanoví-li Ústava zánik funkce předsedy Nejvyššího soudu, stanoví tak ve smyslu čl. 63 odst. 2 zákon. Článek 63 odst. 2 a 3 Ústavy výslovně předvídá pravomoci prezidenta republiky svěřené na základě jiných právních předpisů - jde tedy o úpravu intra constitucionem - tato úprava sleduje možnost stanovit další zvláštní procesní aspekty, tj. podmínku kontrasignace u těchto pravomocí.
K tvrzené neústavnosti §106 odst. 1 citovaného zákona ve smyslu předvídatelnosti, určitosti a srozumitelnosti odkazuje prezident republiky na jeho text, který nezakotvuje pro odvolání předsedů soudů žádné kárné řízení. Důvody pro odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu byly osvědčeny ministrem spravedlnosti a neústavnost rozhodnutí nelze spatřovat v absenci odůvodnění, neboť zákon nestanoví povinnost v rozhodnutí o odvolání tyto důvody uvést.
Odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu na základě aplikace citovaného ustanovení nebylo porušeno žádné lidské právo ani právo na přístup k soudu. Prezident republiky považuje ústavní stížnost za přípustnou dle §75 zákona o Ústavním soudu, neshledává však naplnění podmínek podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto navrhuje její zamítnutí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil ministr spravedlnosti na základě zmocnění předsedy vlády a rovněž neshledává v rozhodnutí prezidenta republiky, napadeným ústavní stížností, zásah do práv podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Konstatuje, že předseda soudu je orgánem státní správy soudů, přičemž výkon státní správy je ovládán principem nadřízenosti a podřízenosti. Odvolání předsedy soudu v souladu s §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích není zásahem do soudcovské nezávislosti, neboť tento princip zakotvený v čl. 82 Ústavy se vztahuje pouze k rozhodovací činnosti soudce. Z tohoto pohledu nedochází ani k porušení principu dělby moci, neboť tímto postupem nezasahuje moc výkonná do rozhodování soudu. Nelze ani uvažovat o porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), neboť odvolání se nedotýká existence pracovního vztahu soudce, ani existence funkce soudce.
Na jmenování předsedou Nejvyššího soudu není právní nárok, nejde o subjektivní právo osoby, o jejíž jmenování nebo odvolání se jedná. Nejedná se tedy o zkrácení práva spadajícího pod ochranu soudů ve správním soudnictví a správní žaloba tak není přípustná. Současná právní úprava neumožňuje odvolání předsedů soudů v kárném řízení, jen postupem dle §106 zákona o soudech a soudcích. Porušením principu dělby moci není okolnost, že orgán moci výkonné uplatní svoji působnost proti orgánu státní správy soudu.
Dne 16. 3. 2006 přerušil II. senát Ústavního soudu ve smyslu §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení právního předpisu, §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, neboť uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou splněny formální předpoklady jejího projednání dle §43 odst. 1 a ústavní stížnost nebyla shledána zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
O předloženém návrhu na zrušení právního předpisu, ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 11. července 2006 sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 130, vyhlášen pod č. 397/2006 Sb.) a napadené ustanovení ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů pro neústavnost zrušil. Tím odpadl důvod pro přerušení řízení a II. senát pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální předpoklady stanovené příslušnými ustanoveními zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu i přes souběžné podání žaloby dle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť nejistota ohledně existence správní žaloby jako prostředku k ochraně práva stěžovatelky nemůže být k její tíži. V době podání ústavní stížnosti nebyla vyřešena otázka pravomoci soudů ve správním soudnictví ohledně možného přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy otázka výkladu jednoduchého práva, konkrétně §4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.
Postup Ústavního soudu, jímž by nebyla zohledněna uvedená skutečnost, by mohl znamenat budoucí znemožnění jakéhokoliv přezkumu napadeného rozhodnutí prezidenta republiky; ve vztahu ke stěžovatelce by tak ve svém důsledku mohl vést k odepření spravedlnosti a porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Ústavní soud již ve svých procesních usneseních týkajících se projednávané věci (o odkladu vykonatelnosti a o přerušení řízení) uvedl, že problematika, která je předmětem řízení, je zásadní otázkou z hlediska dělby moci ve státě, neboť se týká základních ústavních principů fungování soudní moci a jejího vztahu k moci výkonné. Je tedy zřejmé, že předmětem ústavní stížnosti jsou základní principy a hodnoty demokratického právního státu a v rámci jejího projednávání dochází k interpretaci a aplikaci práva v rovině Ústavy.
Ústavní stížnost tak splňuje obligatorní podmínku pro aplikaci §75 odst. 2 psím. a) zákona o Ústavním soudu, neboť podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky.
Přesah vlastního zájmu je nutno spatřovat i ve skutečnosti, že k zásahu vůči stěžovatelce došlo na základě aplikace ustanovení zákona (§106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), o kterém nejenže stěžovatelka tvrdí, že je neústavní, ale které (založeno na stejném principu odvolávání předsedů soudů) bylo již nálezem ve věci Pl. ÚS 7/02 za neústavní výslovně prohlášeno.
Formální podmínky pro věcné projednání návrhu stěžovatelky tak byly naplněny, což konstatovalo i plénum Ústavního soudu při posuzování návrhu na zrušení ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech soudcích ve věci Pl. ÚS 18/06.
IV.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny, k němuž mělo dojít jejím odvoláním z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu rozhodnutím prezidenta republiky. Námitky stěžovatelky se týkají zejména nejasné možnosti aplikace §106 odst. 1 zákona o soudech soudcích na odvolání předsedy Nejvyššího soudu, neústavnosti tohoto ustanovení a obsahových i procedurálních náležitostí napadeného rozhodnutí prezidenta republiky.
Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na zrušení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nálezem ve věci Pl. ÚS 18/06, v němž rovněž zaujal stanovisko k některým shora citovaným námitkám stěžovatelky. Tyto závěry jsou relevantní i pro řízení o ústavní stížnosti.
K aplikovatelnosti §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích na odvolání předsedy Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatoval, že ze svěření pravomoci jmenovat předsedu Nejvyššího soudu prezidentu republiky bez jakéhokoliv omezení a bez součinnosti s jakýmkoliv jiným mocenským orgánem nelze dovodit při mlčení Ústavy ničím neomezenou pravomoc k odvolání předsedy Nejvyššího soudu. Za situace, kdy pravomoc k odvolání předsedy Nejvyššího soudu není Ústavou výslovně zmíněna, by přijetí výkladu, podle kterého pravomoc prezidenta republiky ke jmenování implikuje mlčky také možnost jeho odvolání, bylo v rozporu s ústavně chráněnou hodnotou nezávislosti moci soudní a jejího oddělení od moci výkonné. Prezidentu republiky je tak svěřena v systému, který neodděluje soudní moc od moci výkonné absolutně, pouze pravomoc založit funkci předsedy Nejvyššího soudu, přičemž z hlediska ovlivňování jejího průběhu a zániku se s žádnou ústavní kompetencí prezidenta republiky nepočítá. Pravidlo, podle kterého "kdo jmenuje, odvolává", je naprosto logické v případech, kdy se jedná o přímý vztah nadřízenosti či podřízenosti. Takový vztah však není mezi prezidentem republiky a předsedou Nejvyššího soudu (stojícím dle čl. 92 Ústavy v čele vrcholného orgánu soudní moci). Ústavní soud uzavřel, že obdobně jako v případě Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky, či v případě dalšího vrcholného orgánu moci soudní - Nejvyššího správního soudu - jednal zákonodárce v intencích čl. 63 odst. 2 Ústavy i v případě Nejvyššího soudu úpravou odvolání předsedy Nejvyššího soudu v §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
Otázkou ústavnosti zákonné úpravy odvolání předsedů soudů mocí výkonnou se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02, jímž zrušil i §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v tehdy platném znění. Ústavní soud již v tomto nálezu vyslovil právní názor, že "funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla být kromě jiného považována za kariérní postup soudce, a proto by neměli být odvolatelní jinak než pro zákonem předvídaný důvod a na základě kárného řízení probíhajícího před soudem".
Zákonodárce však v zákonodárném procesu nerespektoval nález Ústavního soudu a právní závěry v něm vyslovené ve vztahu k odvolávání předsedů a místopředsedů soudů, a přijetím novely zákona o soudech a soudcích č. 192/2003 Sb. opětovně založil odvolávání předsedů soudů mocí výkonnou, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Ústavní soud na základě návrhu stěžovatelky na zrušení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích opětovně hodnotil, zda zákonem o soudech a soudcích předpokládaným postupem odvolání předsedů soudů nedochází k zásahu do garancí institucionální a personální nezávislosti soudnictví a dospěl k závěrům především v tom směru, že funkce předsedy soudu je neoddělitelná od funkce soudce, není možné konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Nelze aplikovat princip "kdo jmenuje, odvolává" na vztahy v rámci soudní správy. Proto prostřednictvím maximy vyjádřené v čl. 82 odst. 2 Ústavy je nutno poměřovat rovněž způsob odvolávání předsedů soudů, tedy i předsedy Nejvyššího soudu; nejen právní úprava zakotvující odvolávání soudců, ale i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci. Nelze potom akceptovat jejich odvolání orgánem moci výkonné právě tím způsobem, který napadené ustanovení předpokládá, při současném zachování výše rozebíraných požadavků. Z uvedeného vyplývá závěr o protiústavnosti napadeného ustanovení, neboť jím dochází k zásahu do garancí institucionální a personální nezávislosti soudnictví.
S ohledem na zrušení ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích o odvolávání předsedů soudů posuzoval v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž důsledky derogačního nálezu ve vztahu k rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu.
Plénum Ústavního soudu rozhodovalo v řízení o konkrétní kontrole norem a rovněž se vyjádřilo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k důsledkům derogačního nálezu v tomto řízení, založeném na splnění podmínek §74 zákona o Ústavním soudu (viz zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, I. ÚS 738/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24 nálezy č. 179 a 180). Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona sice představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze však přehlédnout jejich obsahovou propojenost. V tomto typu řízení před Ústavním soudem je podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou situaci - kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele; je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud splnění podmínek §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. zda pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V projednávané věci byla stěžovatelka rozhodnutím prezidenta republiky (orgánem veřejné moci) napadeným ústavní stížností odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy z výkonu veřejné funkce, k níž se nepochybně vztahuje čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Předmětem čl. 21 Listiny je zakotvení politických práv v užším slova smyslu, které lze charakterizovat právem účasti na správě věcí veřejných. Jedná se v tomto smyslu o univerzální právo konkretizované jednotlivými odstavci čl. 21, přičemž konkretizovaným právem tohoto univerzálního práva je také dle odstavce 4 právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
Ústavní soud konstatuje, že čl. 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce.
V této souvislosti je možno poukázat též na závěry odborné nauky, dle níž "z tohoto ustanovení (čl. 21 odst. 4 Listiny) lze dovodit základní právo se o takové funkce ucházet (kandidovat) a v případě jejich nabytí je také nerušeně vykonávat, tzn. právo si takovou funkci po stanovenou dobu podržet, pokud nenastanou podmínky pro ukončení jejího výkonu (inkompatibilita)." Srov. Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Masarykova univerzita, Brno, 2001, s. 145.
Obdobně se již opakovaně k porušení práva chráněného článkem 21 odst. 4 Listiny vyslovil Ústavní soud ve své judikatuře, tedy nejenom z hlediska porušení práva na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, ale i z hlediska zániku funkce, která byla již získána. Ústavní soud tak zaujal právní názor vycházející z výkladu čl. 21 odst. 4 Listiny, který není restriktivní a nechápe obsah práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím pouze jako právo v rovině vzniku funkce. Z judikatury Ústavního soudu lze uvést např. nález IV. ÚS 255/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 108). v němž bylo konstatováno porušení čl. 21 odst. 4 Listiny při odvolání z funkce zástupce pojištěnců ze Správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu před uplynutím funkčního období. Zásah do ústavně chráněného práva dle citovaného článku Listiny shledal Ústavní soud i v nálezu ve věci III. ÚS 361/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 213), kdy mandát člena zastupitelstva zanikl usnesením zastupitelstva obce na základě tehdy platného zákona (zákon č. 96/2005 Sb., o střetu zájmů). Poté, kdy byl zákon nálezem Ústavního soudu zrušen, se toto rozhodnutí dostalo do rozporu s čl. 21 odst. 4 Listiny, včetně rozhodnutí krajského soudu, kterým byl návrh na zrušení usnesení zastupitelstva obce zamítnut. Obě rozhodnutí byla proto Ústavním soudem zrušena.
Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury, a to jak z hlediska důsledků derogačního nálezu v řízení o konkrétní kontrole norem na řízení o ústavní stížnosti, tak z hlediska interpretace čl. 21 odst. 4 Listiny, neboť závěry v ní vyjádřené dopadají v plné míře i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud proto při rozhodování o této ústavní stížnosti musel přihlédnout k derogačnímu nálezu ve věci Pl. ÚS 18/06, který konstatoval protiústavnost §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla odvolána z veřejné funkce na základě aplikace protiústavního ustanovení, došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva, chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud je vázán petitem projednávaného návrhu, nikoliv však jeho odůvodněním. S ohledem na důvod, který vedl ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky, tj. aplikace neústavního ustanovení zákona, se Ústavní soud již nezabýval konkrétními námitkami stěžovatelky směřujícími proti obsahu rozhodnutí, jeho náležitostem a proceduře související s jeho kontrasignací. Poté, kdy Ústavní soud shledal zásah do hmotného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny, neposuzoval již ani stěžovatelkou namítané porušení procesního ústavně zaručeného práva dle čl. 36 Listiny.
Prezidentu republiky nelze vytknout porušení ústavního pořádku ani porušení zákona tím, že aplikoval §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, protože v době, kdy o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu rozhodoval, vycházel z platné právní úpravy (která však nerespektovala předchozí judikaturu Ústavního soudu obsaženou ve zrušovacím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02). Poté, co bylo ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech soudcích opětovně nálezem Ústavního soudu zrušeno, dostalo se rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu do rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky dle čl. 21 odst. 4 Listiny.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 30. ledna 2006 č. j. KPR 966/2006 kontrasignované předsedou vlády zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Zrušením ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky pozbývá účinku usnesení Ústavního soudu o odkladu jeho vykonatelnosti. Ústavní soud připomíná, že předmětné usnesení mělo právní účinky ex tunc. V opačném případě by institut odkladu vykonatelnosti, který má dle zákona o Ústavním soudu (§79 odst. 2) odlišnou povahu než v občanském soudním řádu, pozbyl reálného významu.
Návrh stěžovatelky podaný v téže věci podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy nesplňuje podmínky §120 zákona o Ústavním soudu, a to jak z hlediska odstavce 1, neboť se nejedná o spor mezi státními orgány o příslušnost vydat rozhodnutí, ani z hlediska odstavce 2, tj. z hlediska aktivní legitimace pro podání návrhu; proto byl Ústavním soudem odmítnut.