ECLI:CZ:US:2006:2.US.538.05
sp. zn. II. ÚS 538/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele K. P., zastoupeného Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem Sloupno, Komenského 13, o ústavní stížnosti proti rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1998, čj. Nc 5076/97-70, a ze dne 9. 8. 2004, čj. 19 C 317/2003-149, a rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 1999, čj. 25 Co 731/98-84, a ze dne 22. 6. 2005, čj. 21 Co 249/2005-178, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 2005, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26. 9. 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 a čl. 9 odst. 3 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 C 317/2003 a Nc 5076/97, bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1998, čj. Nc 5076/97-70, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, ukládající odpůrci, tj. Východočeská energetika, a.s., dále specifikovanou povinnost obnovit dodávku elektřiny do domu ve Sloupnu a povinnost nadále se zdržet technických zásahů, směřujících k omezení nebo přerušení dodávky elektřiny bez pravomocně prokázaného právního důvodu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 1999, čj. 25 Co 731/98-84, bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Dané rozhodnutí je pravomocné a bylo stěžovateli doručeno dne 2. 4. 1999. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost je ve vztahu k těmto rozhodnutím podána po lhůtě k tomu určené, tj. po lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V této části tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako opožděně podanou.
Dalším napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2004, čj. 19 C 317/2003-149, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti, jíž požadoval zaplacení částky 394.214,- Kč, nákladů řízení na předběžné opatření žalobce ve věci sp. zn. Nc 5076/97 a náklady tohoto řízení dodatečně specifikované spolu s 13% úrokem z částky 165.381,- Kč ode dne 29. 10. 1997 do zaplacení a s 3% úrokem z částky zbývající od právní moci rozhodnutí do zaplacení. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005, čj. 21 Co 249/2005-178, bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 27. 7. 2005. Dne 31. 8. 2005 podal proti tomuto rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvého stupně stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že je v nich řešena otázka zásadního právního významu, a uplatňuje tedy důvod přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vedle toho podal současně i projednávanou ústavní stížnost, jejíž námitky jsou po věcné stránce obdobné s argumenty, uplatněnými v dovolání (na něj stěžovatel konečně v ústavní stížnosti odkazuje jako na "nedílnou součást tohoto podání").
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, jak sám uvádí, z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Dle §83 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 odst. 1) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele, jímž požadoval, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2006 JUDr. PhDr. Stanislav Balík soudce zpravodaj
S t a n i s l a v B a l í k,
soudce zpravodaj