ECLI:CZ:US:2006:2.US.538.06
sp. zn. II. ÚS 538/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. P., zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Pavelkou, se sídlem Libická 1832/5, Praha 3-Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 22 D 241/2004, Nd 75/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 24 Co 205/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 22 D 241/2004m, Nd 75/2004, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se návrhem u soudu domáhal dodatečného projednání dědictví, vydání opravného usnesení a obnovy dědického řízení po zůstavitelce M. P., zemřelé se zanecháním závěti. Uvedl, že v původním dědickému řízení nebyla projednána budova č.p. 20 v Blince, zapsaná u Katastrálního úřadu v Kolíně na LV č. 818, což doložil tím, že jako vlastnice je v katastru nemovitostí dosud uvedena zůstavitelka. Podle jeho názoru je nutné provést opravu původního usnesení o dědictví, neboť projednávané nemovitosti jsou pro katastrální území Blinka zapsány na LV č. 1532 a nikoli na LV č. 818, jak se uvádí v usnesení. Dále stěžovatel navrhl, aby bylo obnoveno dědické řízení ve vztahu k budově Blinka č.p. 1, která byla do pozůstalosti zahrnuta a kterou měli dědicové údajně nabýt každý v podílu 1/3.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 22 D 241/2004, Nd 75/2004, návrh na dodatečné projednání dědictví, na vydání opravného usnesení a návrh na obnovu dědického řízení zamítl.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 200, sp. zn. 24 Co 205/2004, usnesení soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy v původním dědickém řízení rozdělily pozůstalost podle zanechané závěti. Podle jeho názoru neměla nemovitost v obci Blinka, č.p. 11, připadnout dalším dvěma dědicům každému jednou polovinou, nýbrž měla být rozdělena na třetiny mezi uvedené dva dědice a stěžovatele. Obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a odůvodnění jejich závěrů se stěžovateli nejeví jako dostatečné. Domnívá se, že jej poškodil i fakt, že o konání soudního jednání obecný soud vyrozuměl toliko právního zástupce stěžovatele (který měl k dispozici pouze jednu část závěti) a nikoli stěžovatele samotného.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ačkoli stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá rozhodnutí vydaná v rámci řízení, které svým návrhem zahájil až poté, co bylo pravomocně skončeno řízení ve věci projednání dědictví po zemřelé zůstavitelce, v odůvodnění primárně napadá postup obecných soudů v řízení předchozím. Ústavní soud se proto, vázán petitem ústavní stížnost, zaměřil nejprve na posouzení napadených rozhodnutí, přičemž žádné pochybení v rovině ústavnosti neshledal. Právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Žalobu na obnovu řízení, kterou stěžovatel odůvodňuje namítaným nesprávným rozdělením nemovitosti, stěžovatel podle názoru obecných soudů podal po lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy dozvěděl nebo jej mohl uplatnit (§233 odst. 1 o.s.ř.). Skutečnosti nyní stěžovatelem uplatňované, navíc nelze považovat za nové ve smyslu zákonné úpravy podaného mimořádného opravného prostředku. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly i k ostatním námitkám stěžovatele zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánů veřejné moci. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud dále konstatuje, že další stěžovatelovy námitky, směřující proti postupu obecných soudů v původním řízení ve věci samé, nejsou v rámci posuzované ústavní stížnosti projednatelné. Stěžovatel výše uvedeným petitem, který je pro Ústavní soud závazný, vymezil řízení, které hodlá podrobit přezkumu Ústavním soudem, tedy řízení o obnově a o dalších stěžovatelem uplatněných návrzích vznesených po ukončení původního dědického řízení. Stěžovateli nic nebránilo, aby i samotné původní dědické řízení podrobil ve lhůtě k tomu stanovené přezkumu v rovině ústavnosti. Nicméně pokud tak včas z vlastního rozhodnutí neučinil, nemůže námitky směřující proti předchozímu ukončenému řízení uplatnit nyní, tedy po lhůtě k tomu stanovené (podle obsahu spisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2002, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 24 Co 239/2002, nabylo právní moci dne 17. 1. 2003, tentýž den usnesení odvolacího soudu obdržel stěžovatelův právní zástupce).
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu