ECLI:CZ:US:2006:2.US.540.05
sp. zn. II. ÚS 540/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou v Ostravě, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. 5. 2005, č. j. 60 Co 112/2005-230, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 1. 2005, č. j. 9 C 69/2004-205, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 26. 9. 2005, následně doplněným na základě výzvy soudce zpravodaje podáním doručeným dne 3. 1. 2006, se na Ústavní soud obrátil stěžovatel s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení okresního a krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho základní právo domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a právo na pomoc v řízení, jak jsou zaručena v čl. 36. odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu stížnosti a obsahu předmětných usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Okresní soud v Kroměříži v rámci občanskoprávního sporu, v němž se stěžovatel domáhá zaplacení částky 912.533 Kč s příslušenstvím, napadeným rozhodnutím odňal stěžovateli z jedné poloviny osvobození od soudních poplatků, které mu původně přiznal usnesením ze dne 10. 5. 2005, č. j. 9 C 69/2004-70. Okresní soud totiž v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel získal v roce 2001 z prodeje části svého nemovitého majetku částku 500.000 Kč a že další nemovitosti stále vlastní, což v původní žádosti o osvobození od soudních poplatků, které soud vyhověl, neuvedl. Soud proto postupoval podle ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu a stěžovateli přiznané osvobození částečně a se zpětnou účinností odňal. Soud odvolací pak toto rozhodnutí změnil a stěžovateli se zpětnou účinností odňal osvobození pouze v rozsahu jedné čtvrtiny. Přehodnotil totiž závěry soudu prvého stupně o reálné hodnotě stěžovatelem vlastněného nemovitého majetku, a nepřihlížel ani k získané kupní ceně 500.000 Kč, neboť je prý pravděpodobné, že ji stěžovatel v mezidobí let 2001 a 2005 spotřeboval. Vzhledem k nízkému příjmu stěžovatele z invalidního důchodu a výši poplatkové povinnosti na straně jedné, a majetkovým poměrům stěžovatele na straně druhé bylo podle názoru krajského soudu adekvátní odejmout stěžovateli přiznané osvobození od soudních poplatků pouze v rozsahu jedné čtvrtiny.
Stěžovatel se domnívá, že soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily jeho špatný zdravotní stav, nízký příjem a skutečnost, že nemovitosti jsou ve špatném stavu a "rekreační objekt je exekučně zařazen do výkonu rozhodnutí". Podrobnější ústavněprávní argumentace chybí.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem stížnosti a připojených usnesení obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost je namístě odmítnout, aniž by bylo potřeba v řízení činit další procesní úkony.
Ústavní soud předesílá, jak to učinil již v mnoha předchozích řízeních, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud především zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy.
Z ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel obecným soudům vytýká pouze to, jak hodnotily důkazy vztahující se k jeho žádosti o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky. Po Ústavním soudu žádá, aby tyto důkazy hodnotil jinak. Takový postup by ovšem ze strany Ústavního soudu znamenal nepřípustný zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Právu účastníka soudního řízení žádat o osvobození od poplatkové povinnosti neodpovídá automatická povinnost soudu takové žádosti vyhovět. Osvobození může být účastníku zcela či zčásti přiznáno tehdy, pokud to odůvodňují jeho majetkové poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě neúspěšné bránění práva. Pokud se v průběhu řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují či neodůvodňovaly, je osvobození odňato. Obdobně jako při dokazování v civilním soudním řízení, kdy soud v souladu s ustanovením 132 občanského soudního řádu sám hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž vždy přihlíží k tomu, co vyšlo v řízení najevo, tak také při posuzování žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, respektive o jeho případném odnětí, postupuje soud v mezích volné soudcovské úvahy. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že v dané věci obecné soudy v jejím rámci pečlivě hodnotily poměry uchazeče a přihlédly přitom jak k okolnostem svědčícím pro zachování osvobození, tak i k okolnostem svědčícím pro jeho odnětí. Přitom úvahy soudů obou stupňů jsou v odůvodněních napadených rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyloženy.
Pokud tedy obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu zakotvené v Listině, nemohl Ústavní soud se stížností naložit jinak, než jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Zbývá dodat, že ani v podání stěžovatele samotného datovaného dnem 28. 12. 2005, kterým reagoval na výzvu soudce zpravodaje k odstranění vad původního podání nezávisle na své advokátce, nebyly uvedeny žádné skutečnosti, které by měnily výše uvedené stanovisko Ústavního soudu. Zde uvedené argumenty totiž taktéž směřují pouze proti způsobu, jakým soudy hodnotily sociální situaci stěžovatele.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu