ECLI:CZ:US:2006:2.US.543.06
sp. zn. II. ÚS 543/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky INTER BANK CONSULT, a. s., se sídlem Velké Přílepy čp. 18, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006, č. j. 19 Co 573/2005-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka řádně a včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí ve výroku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 18. května 2006, č. j. 19 Co 573/2005-64, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 19 Nc 7173/2003-30, tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. 13 C 581/98, k uspokojení pohledávky oprávněné (stěžovatelky) ve výši 2.100.000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. října 1997 do zaplacení, zamítl. Současně povinnému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a oprávněné stanovil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 112.746,32 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě nebyl splněn základní předpoklad pro nařízení exekuce podle §44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), kterým je existence exekučního titulu, tj. rozhodnutí vykonatelného po stránce formální a materiální. Odvolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k platnému doručení vykonávaného rozhodnutí, neboť povinný, přestože má na adrese, kam bylo doručováno rozhodnutí nalézacího soudu, evidováno trvalé bydliště, žije trvale v Německu, přičemž v době doručování, tj. v polovině února 2000, se na adrese trvalého bydliště nezdržoval. Rozsudek tak nenabyl právní moci. Ve vztahu k náhradě nákladů soudnímu exekutorovi odvolací soud uvedl, že postupoval podle §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a povinnost uhradit náklady exekuce uložil neúspěšné oprávněné, když exekutor podrobně vyčíslil a doložil hotové výdaje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva vlastnit majetek a práva na spravedlivou soudní ochranu garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňovala, že se domáhala exekuce proti povinnému na základě soudního rozhodnutí, jehož vykonatelnost byla soudem řádně osvědčena. Právní stát přitom vychází ze závaznosti pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudů. Oprávněná nemůže při návrhu na nařízení exekuce uvažovat riziko, že rozhodnutí není vykonatelné, když jeho vykonatelnost je na něm řádně orgánem veřejné moci vyznačena. Stěžovatelka vychází z přesvědčení, že exekuční řád upravuje náhradu nákladů exekuce pouze v případech provedení exekuce nebo jejího zastavení. Z toho dovozuje, že zákonodárce neměl v úmyslu přiznat soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, poté co již byla nepravomocně nařízena. Aplikace a výklad §52 odst. 1 exekučního řádu, odkazující na možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu, se v tomto případ jeví stěžovatelce jako extrémně extenzivní. Pokud by Ústavní soud uznal v daném případě možnost aplikace §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř., má stěžovatelka za to, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv v důsledku současného neaplikování §147 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému odvolací soud správně konstatoval, že povinný si jejich vznik způsobil sám. Při rozhodování o náhradě nákladů soudnímu exekutorovi však z tohoto závěru nevycházel a měl aplikovat §147 odst. 1 o. s. ř. a uložit povinnému i náhradu těchto nákladů.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých ústavně zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výroku napadeného usnesení, jímž jí byla uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. Přestože jí lze dát za pravdu v argumentaci o závaznosti pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudů, jakož i v tvrzení o tom, že oprávněná osoba nemůže uvažovat riziko, že rozhodnutí není vykonatelné, když je vykonatelnost na něm řádně vyznačena, Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za stojící v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Proti úvaze odvolacího soudu o tom, že v případě zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, je třeba přiznat exekutorovi náhradu nákladů exekuce vůči neúspěšné oprávněné, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Podpůrná aplikace občanského soudního řádu pro případ, který exekuční řád neupravuje, je zcela na místě. Pokud došlo k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, je třeba rozhodnut o nákladech soudního exekutora podle principů zakotvených v občanském soudním řádu, tj. zásadně podle úspěchu, či neúspěchu ve věci. Jestliže stěžovatelka nebyla úspěšná s návrhem na nařízení exekuce, musí nést náklady exekuce. V daném případě nelze zavinění spatřovat na straně povinného, neboť povinný nezavinil nesprávné vyznačení doložky vykonatelnosti, na jejímž základě se stěžovatelka rozhodla podat návrh na nařízení exekuce. Aplikace §147 o. s. ř. zde tedy nepřipadá v úvahu.
Jinou otázku představuje skutečnost, že stěžovatelka vycházela při návrhu na nařízení exekuce z důvěry ve správnost vyznačené doložky vykonatelnosti a tedy ve správnost soudního rozhodnutí jako takového. Pochybení soudu, který na rozhodnutí nesprávně vyznačil doložku vykonatelnosti, nemůže jít stěžovatelce na újmu. Český právní řád zná prostředek v podobě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který může stěžovatelka v daném případě využít a jehož pomocí lze vzniklou újmu nahradit. Cestou ústavní stížnosti ovšem v tomto případě postupovat nelze.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu