ECLI:CZ:US:2006:2.US.559.05
sp. zn. II. ÚS 559/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše čp. 26, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 624/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, čj. 29 Co 423/2003-192, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 12. 6. 2003, čj. 39 C 461/95-175, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud ústavní stížností ze dne 10. 10. 2005, z jejíhož obsahu plyne, že se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 461/95, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2003, čj. 39 C 46195-175, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal, aby mu žalovaná A. Ch., zaplatila částku 22.036,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně od 28. 8. 1995 do zaplacení. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2003, čj. 29 Co 423/2003-192, rozsudek soudu prvého stupně změnil ve věci samé tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 3.770,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak výrok ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 7. 2005, čj. 33 Odo 624/2004-212, jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vzhledem k subjektivní nepřípustnosti dovolání stěžovatele proti měnícímu výroku (jímž mu bylo vyhověno), zůstává předmětem zkoumání objektivní přípustnosti pouze potvrzující výrok ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 18.266,- Kč s příslušenstvím [k němuž se však při posuzování věci dle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nepřihlíží], t. j. o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Dovolání tedy nebylo objektivně přípustné, a to ani pokud by napadený rozsudek byl rozhodnutím, které má po právní stránce ve věci samé zásadní význam.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zák. o Ústavním soudu"]. Podle ustanovení §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Argumentem a contrario tedy nutno dovodit, že není-li mimořádný opravný prostředek odmítnut příslušným orgánem z důvodů závisejících na jeho uvážení, ale z jiných důvodů [tedy v projednávaném případě jako bagatelní věc podle zákonného ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nelze postupovat dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a je nutno ústavní stížnost podat již po vyčerpání posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, čímž je již rozhodnutí odvolacího soudu (mimořádný opravný prostředek totiž není v daném případě za žádných okolností přípustný). Od jeho doručení se tedy také odvíjí lhůta pro jeho podání. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, čj. 29 Co 423/2003-192, bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 6. 2. 2004 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 10. 10. 2005, jde o stížnost podanou zjevně po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zák. o Ústavním soudu].
Argument, že rozsudek městského soudu je pro nedostatečné odůvodnění zcela nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jakým způsobem soud dospěl k částce 3.770,- Kč (v níž bylo stěžovateli vyhověno), a za předmět dovolání je tak nutné považovat celou žalovanou částku, tedy 22.036,- Kč, není relevantní. V části, jíž bylo stěžovateli vyhověno, není dovolání stěžovatele bez dalšího subjektivně přípustné, neboť v této části nemohla nastat jakákoli újma, odstranitelná zrušením příslušného rozhodnutí. Stěžovatel by tak mohl napadat rozhodnutí soudu pouze ve zbývající části. Nikoli však dovoláním, a to s ohledem na zcela jasné vyloučení bagatelních věcí z přezkumu dovolacího soudu, ale včasnou ústavní stížností, v níž mohl uplatnit i argument o eventuální nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že tak včas neučinil, jak bylo uvedeno výše, není Ústavní soud oprávněn se touto námitkou, jakož ani dalšími námitkami stěžovatele, meritorně zabývat. Ústavní soud tak má za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí jakkoli nepochybil, odmítl-li dovolání jako nepřípustné, ale naopak postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem. V této části je tak nutno ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu