ECLI:CZ:US:2006:2.US.570.06
sp. zn. II. ÚS 570/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Janou Krčkovou, advokátkou, se sídlem v Pozořicích, Na Městečku 247, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2006, sp. zn. 15 Co 51/2005, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 11 C 2/2003-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 11 C 2/2003-41, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném vyklizení pozemku specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětný pozemek"). Současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně není vlastníkem předmětného pozemku, takže se nemůže domáhat jeho vyklizení. V této souvislosti konstatoval, že kupní smlouva ze dne 30. listopadu 1962, uzavřená mezi otcem žalobkyně (jejím právním předchůdcem) a žalovaným, je platná. Danou věc posuzoval podle občanského zákoníku účinného od 1. ledna 1951 (zákon č. 141/1950 Sb.; dále též jen "střední občanský zákoník), neboť vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se podle §854 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. posuzují podle dosavadních předpisů. Z §111 středního občanského zákoníku vyplývá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku se převádělo již samotnou kupní smlouvou, k jejíž platnosti bylo podle zákona č. 65/1951 Sb. třeba schválení Okresního národního výboru. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v době uzavření kupní smlouvy nezletilý, bylo rovněž třeba, aby tato kupní smlouva byla schválena za žalovaného Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou. Uvedené podmínky byly u předmětné kupní smlouvy splněny. Ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož vlastnictví nemovitosti přechází teprve registrací smlouvy u státního notářství, bylo účinné až od 1. dubna 1964. V rozhodném období (tj. od 1. ledna 1951 do 1. dubna 1964) neměl zápis převodu vlastnictví k věcem nemovitým konstitutivní význam a v zákoně byl ponechán pouze z důvodu potřebné kontroly a evidence. Přestože tedy předmětná kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím, nepředstavuje tato skutečnost důvod absolutní neplatnosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. května 2006, sp. zn. 15 Co 51/2005, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Podobně jako soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda úkon, kterým právní předchůdce žalobkyně převedl předmětný pozemek na žalovaného, byl platný, či zda k jeho platnosti bylo třeba i zapsání uvedeného úkonu do poplatkového rejstříku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu docházelo k převodu vlastnictví nemovitostí podle středního občanského zákoníku již na základě platné kupní smlouvy. Tento závěr vyplývá i z §114 středního občanského zákoníku, z něhož je zřejmé, že zaknihování vlastnictví nemělo na samotný převod nemovitostí žádný vliv. Sankcí za nezapsání úkonů do poplatkového rejstříku nebyla absolutní neplatnost smlouvy, ale vyměření zvláštního poplatku (srov. §18 odst. 4 zákona č. 26/1957 Sb.). S ohledem na výše uvedené nebyla ani formulace v §18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., podle kterého právní úkon o převodu majetku, ze kterého se platí poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitosti, vyžaduje k platnosti, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku (registrace), na překážku platnosti kupní smlouvy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý soudní proces podle "čl. 38" (správně čl. 36) Listiny. K tomu uvedla, že zejména právní posouzení odvolacího soudu není správné. Kromě toho odvolací soud neprověřil, zda byl žalovanému vyměřen zvláštní poplatek a zda ho za něho jako nezletilého zaplatili zákonní zástupci. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že kupní smlouva uzavřená dne 30. listopadu 1962 je neplatná, neboť nebyla předložena státnímu notářství k poplatkové registraci, a proto ani v příslušné evidenci nenastaly změny vlastníka. Pokud by byly platné všechny smlouvy uzavřené v letech 1957-1964, které byly schváleny příslušným správním orgánem a nebyly nikde řádně evidenčně poplatkově registrovány, docházelo by po více než 40 letech ve vlastnických vztazích k právnímu chaosu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
Stěžovatelka v poměrně stručně odůvodněné ústavní stížnosti, v níž navíc podstatnou část tvoří rekapitulace napadených rozhodnutí, namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti považuje za nesprávný závěr, že k platnosti smlouvy uzavřené v době existence středního občanského zákoníku (tj. občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) nebylo třeba registrace smlouvy u státního notářství. Stěžovatelka tak svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s právní teorií i konstantní judikaturou (srov. např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/95) a Ústavní soud k nim ani v tomto případě nemá žádné výhrady.
Námitka stěžovatelky, že odvolací soud neprověřil, zda byl žalovanému vyměřen zvláštní poplatek a zda ho za něj jeho zákonní zástupci zaplatili je naprosto irelevantní. Jestliže obecné soud dospěly k závěru, že k platnosti smlouvy nebylo třeba její registrace u státního notářství, nehraje otázka zaplacení či nezaplacení zvláštního poplatku v otázce platnosti smlouvy žádnou roli.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu