ECLI:CZ:US:2006:2.US.572.05
sp. zn. II. ÚS 572/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, na nečinnost ministra spravedlnosti ve věci návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1,3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3 a čl.4, čl. 10, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podává ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, jenž spatřuje v omisivním jednání ministra spravedlnosti při výkonu veřejné moci. K porušení uvedených základních práv stěžovatele došlo tím, že ministr spravedlnosti, ačkoliv mu z podnětu stěžovatele bylo známo, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2003, a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 112/2004, došlo k porušení zákona, nepodal Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Přestože k podání stížnosti pro porušení zákona byly splněny zákonné podmínky, ministr spravedlnosti nekonal a pouze pověřil ředitele odboru dohledu a stížností ministerstva spravedlnosti o vyrozumění stěžovatele o vyřízení jeho podnětu, což se stalo přípisy ze dne 3. 2. 2005, 6. 4. 2005 a 15. 8. 2005. Od doručení posledního přípisu pak stěžovatel odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti, neboť dle jeho názoru až tímto přípisem se ministr konkrétně obsahově vyjádřil k relevantním rozhodnutím, proti kterým podal stěžovatel podnět k stížnosti pro porušení zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí, v čem spatřuje nezákonnost shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by konstatoval, že rozhodnutími obecných soudů, proti kterým ministr spravedlnosti nepodal stížnost, ač ji podat měl, byl porušen trestní řád, Listina a Úmluva, neboť na rozhodování se podílel podjatý soudce. Stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 112/2004, ze dne 20. 8. 2004 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j 2 T 3/2003-545, ze dne 22. 10. 2003 a na něj obsahově navazující rozhodnutí vydané Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2003. Dále navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že nečinností ministra spravedlnost došlo k porušení shora uvedených základních práv a svobod a zakázal mu pokračovat v porušování práv stěžovatele tím, že nepodal mimořádný opravný prostředek-stížnost pro porušení zákona. Rovněž požaduje, aby Ústavní soud uložil ministru spravedlnosti zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši 12 000 000 Kč do 1 měsíce od doručení rozhodnutí.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud předesílá, že obdobným návrhem stěžovatele se již zbýval I. senát Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 225/05, kterou se stěžovatel rovněž domáhal, aby ministru spravedlnosti bylo uloženo podat stížnost pro porušení zákona v trestní věci, o níž bylo rozhodnuto shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů. Návrh stěžovatele v této věci směřoval proti vyrozumění ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 3. 2. 2005. V nyní projednávané věci se stěžovatel domáhá téhož, pouze lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení přípisu ministra spravedlnosti, kterým reagoval na nesouhlas stěžovatele s odložením jeho podnětu a ústavní stížnost podává proti omisivnímu jednání ministra.
Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že stěžovatel se opakovaným podáním ústavní stížnosti snaží dosáhnout, aby ministru spravedlnosti bylo Ústavním soudem uloženo podat v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, ačkoliv mu z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 225/05, kterým byla předchozí ústavní stížnosti odmítnuta, musí byt známo, že k vydání jím požadovaného nálezu není Ústavní soud příslušný. (Ostatně uvedené vyplývá i z běžně dostupné judikatury Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 223/03, II. ÚS 335/03, IV. ÚS 706/02, I. ÚS 354/03).
Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dle nějž je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením. Z uvedeného ovšem nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout, t.j v tomto případě uložit ministru spravedlnosti, aby shledal podnět stěžovatele jako důvodný a podal stížnost pro porušení zákona. Stejně tak Ústavní soud není oprávněn jakkoliv rozhodovat o finančním odškodnění za nemateriální újmu způsobenou tvrzenou nečinností ministra.
V tomto směru se tedy jedná o návrhy, které vybočují z mezí daných ustanoveními zákona o Ústavním soudu a Ústavy ČR upravujícími pravomoc a působnost Ústavního soudu, a k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o návrhy na zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jedná se o návrhy, jak je zřejmé z kontextu věci, podané po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 2). Prostředkem na ochranu práva ve smyslu uvedeného ustanovení je takový prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. V případě stížnosti pro porušení zákona se nejedná o opravný prostředek, který by byl oprávněn podat stěžovatel, neboť ji může podat pouze ministr spravedlnosti. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tak nelze považovat za prostředek na ochranu práva ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení I. ÚS 9/94, II. ÚS 578/01). Sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť se nejedná o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Ústavní soud proto návrh stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj