ECLI:CZ:US:2006:2.US.576.06
sp. zn. II. ÚS 576/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Hráského 406, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 16 Co 270/2006-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. března 2006, č. j. Nc 946/2003-23, v nákladovém výroku II., jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 4.051,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Zároveň rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v současné době se soudní praxe sjednotila v závěru, že v případě zastavení exekuce náklady exekuce soudnímu exekutorovi hradí zásadně přímo povinný, oprávněný pouze výjimečně. Ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") pouze doplňuje §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a lze jej aplikovat v případě, kdy soud dospěje k závěru, že zastavení exekuce procesně zavinil oprávněný. V případě nedostatku majetku povinného je procesní zavinění na straně povinného, neboť důvod, pro který nebylo možno exekuci provést, je na jeho straně. Uložení povinnosti hradit náklady exekutora povinnému nepopírá ani zásadu, že exekuční činnost se vykonává jen za odměnu, neboť tato je exekutorovi přiznána. Odvolací soud přitom zdůraznil, že i když nyní soudní exekutor postižitelný majetek povinného nezjistil, povinný nadále jako subjekt práva existuje a do budoucna není bez dalšího vyloučeno, že jeho majetkové poměry doznají změny, či že jeho vymáhající orgán bude úspěšnější při zjišťování majetku a úspěšná bude i exekuce.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod", že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", a dále že "takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy". V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby v záhlaví označené rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Stěžovatel nejprve poukázal na právní postavení exekutora, které srovnává s postavením soudce. Soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon soudní moci. Aby byl výkon soudní moci v souladu se zásadou zákonnosti a byla přitom zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků řízení, jsou zákonem poskytnuty záruky, které ve svém výsledku vymezují postavení exekutora shodným způsobem, jakým je vymezeno postavení soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud soud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel poukázal rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04, z nichž vyplývá, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna faktická úplata a nelze mu ji odepřít s odkazem na subsidiární použití občanského soudního řádu.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy že nelze automaticky, resp. podle §89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu