ECLI:CZ:US:2006:2.US.583.06.1
sp. zn. II. ÚS 583/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného advokátem Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 43 Nt 2040/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 44 To 411/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 29. 8. 2006, která vyhovuje požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Městského soudu v Praze uvedených v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro skutky kvalifikované jako nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a nedovolené ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že nejméně v patnácti případech měl prodat drogu pervitin a dne 22. 2. 2006 měl ve večerních hodinách prodat D. L. samonabíjecí pistoli se zásobníkem. Při zadržení stěžovatele bylo v pytlíku, který odhodil, nalezeno šest balení drogy pervitin. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 43 Nt 361/2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 44 To 4116/2006, o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel podal dne 10. 8. 2006 žádost o propuštění z vazby na svobodu, ve které uvedl, že je ochoten spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při objasňování trestné činnosti dalších osob a nabídl peněžitou záruku ve výši 25.000,- Kč. Obvodní státní zástupce žádosti nevyhověl a v zákonem stanovené pětidenní lhůtě žádost předložil soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 43 Nt 2062/2006, žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl a nabídnutou peněžitou záruku nepřijal.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 44 To 411/2006, stížnost zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů ústavní stížností. Namítl, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Z nekonkretizovaných skutečností, které soudy zmiňují, nelze podle stěžovatele dovozovat obavu, že by mohl ve společensky nebezpečné činnosti po propuštění pokračovat. Stěžovatel polemizuje s tvrzením, že nemá žádné zaměstnání, když uvádí, že byl v době před vzetím do vazby zaměstnán jako brigádník. Úvaha o tom, že prodej drog byl minimálně jedním ze zdrojů jeho obživy, je podporována toliko nevěrohodným tvrzením spoluobviněného. Stěžovatel připouští, že byl v minulosti několikrát odsouzen vesměs pro trestnou činnost související s drogami. Vzhledem k tomu, že je sám na droze závislý, je držení drogy v jeho případě pochopitelné. Za distribuci byl stěžovatel však odsouzen pouze jednou v roce 1999. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy již s ohledem na jeho předchozí odsouzení automaticky dovozují jeho vinu i nyní a nepřihlížejí k okolnostem, které svědčí v jeho prospěch. V takovém postupu stěžovatel spatřuje porušení zásady presumpce neviny.
Stěžovatel tvrdí, že odůvodnění jednotlivých usnesení soudů o dalším trvání vazby obsahují shodné formulace, z čehož dovozuje, že obecné soudy rozhodování nevěnovaly dostatečnou pozornost. Dále poukazuje na odlišné zacházení se spoluobviněným L., který je stíhán na svobodě, ačkoli má podstatně bohatší trestní minulost. V naznačeném odlišném přístupu stěžovatel spatřuje porušení práva na rovné zacházení s účastníky řízení.
Vzhledem k tomu, že je napadenými rozhodnutími omezována stěžovatelova osobní svoboda, žádá, aby Ústavní soud stížnost projednal ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu přednostně.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť se jedná o přezkum rozhodnutí o dalším trvání omezení osobní svobody. Proto byla ústavní stížnost projednána přednostně.
Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadeným usnesením obecných soudů spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebního důvodu. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 8 odst. 1 a 5 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v §67 písm. c) trestního řádu, tj., že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Námitky stěžovatele, že v odůvodnění rozhodnutí soudy přesně nekonkretizovaly důkazy, které by jej ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly, nejsou v dané věci relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy, v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02). V tomto smyslu je vzhledem k petitu ústavní stížnosti zcela nepřípadná argumentace stěžovatele týkající se porušení institutu presumpce neviny. Pokud bude v případě stěžovatele podána obžaloba, stěžovatel bude mít procesní prostor uplatnit svá tvrzení vztahující se k otázce naplnění znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů v rámci dalšího stadia trestního stíhání.
Stran označeného vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. c). Stěžovatel, byl podle zjištění obecných soudů v minulosti pětkrát soudně trestán pro trestnou činnost převážně související s držením či distribucí omamných látek. Z posledními výkonu trestu v délce 15 měsíců byl propuštěn dne 15. 5. 2005. I nyní je stíhán pro společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost stejného druhu, za jejíž spáchání hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel proto zřejmě splňuje podmínky speciální recidivy. Soudy zohlednily, že stěžovatel neměl žádný podstatný legální zdroj příjmů a že prostředky alespoň částečně čerpal i z prodeje drog. Stěžovatelovo tvrzení, že byl v minulosti zaměstnán jako brigádník, nemůže na úvaze soudů, že stěžovatelovy zdroje příjmů lze považovat za nestabilní, nic změnit. Nejistý zdroj příjmů nutných pro obživu lze pak jistě pokládat za relevantní pro hodnocení existence důvodů pro trvání předstižné vazby osoby důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu předstižnou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Stěžovatelově námitce stran porušení práva rovnosti, odůvodněné poukazem na údajné odlišné zacházení se spoluobviněným, nelze přiznat právní relevanci. Ústavní soud je oprávněn se zabývat posouzením napadených rozhodnutí vztahujících se k omezení osobní svobody stěžovatele. V rámci jeho případu se tak nelze zabývat jeho subjektivním pocitem stran naplnění podmínky pro omezení osobní svobody i v případě obviněného L. Závěry takto získané by na situaci stěžovatele nemohly nic změnit. Ve světle ústavně zaručeného práva rovnosti nelze porovnávat postup orgánů činných v trestním řízení v trestním stíhání stěžovatele a jiné osoby, neboť tato není "účastníkem", resp. stranou, vystupující v trestním řízení stěžovatele.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i porušení článku 8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že předmětem jeho přezkumné činnosti nebylo rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby. Poukaz stěžovatele na uvedený článek Listiny je tudíž nepřípadný.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu