ECLI:CZ:US:2006:2.US.585.05
sp. zn. II. ÚS 585/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. T.T., zastoupeného Rostislavem Tomisem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2005, sp. zn. 13 Co 355/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2005, sp. zn. 13 UI 3/2005, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by Okresnímu soudu v Opavě bylo uloženo, aby ve věci sp. zn. 14 Nc 190/2004 jednal bez dalších průtahů, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti v části, ve které směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2005, sp. zn. 13 UI 3/2005, se zastavuje.
II. Řízení o návrhu na vydání předběžného opatření se zastavuje.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností ze dne 20. října 2005 (Ústavnímu soudu doručena dne 21. října 2005) domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by Okresnímu soudu v Opavě uložil, aby ve věci, sp. zn. 14 Nc 190/2004, jednal bez dalších průtahů. Podáním ze dne 21. listopadu 2005 vzal stěžovatel zpět návrh na vydání předběžného opatření. Podáním ze dne 19. prosince 2005 vzal stěžovatel zpět tu část ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2005, sp. zn. 13 UI 3/2005. Na základě výše uvedeného Ústavní soud s využitím §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), řízení v této části zastavil.
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojil proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2005, sp. zn. 13 Co 355/2005. Tímto usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. prosince 2004, č. j. 14 Nc 190/2004-812, kterým soud prvního stupně přiznal znalečné za znalecký posudek soudní znalkyni PhDr. L. M. v celkové výši 21.000 Kč. Odvolací soud považoval rozsah účtovaných prací soudní znalkyní za zcela odpovídající době trvání sporu a obsahu spisu (spor se týkal úpravy práv a povinností k nezletilé dceři stěžovatele), jakož i míře odpovědnosti a náročnosti vynaložené práce. Odvolací soud uzavřel, že znalkyně vyhovovala požadavku vysokoškolského vzdělání, potřebné odbornosti v oboru dětské psychologie, jakož i potřebné erudice v tomto oboru, a náleží jí proto odměna účtovaná na horní hranici sazby uvedené v §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítal, že odvolací soud rozhodl o přiznání znalečného soudní znalkyni, přestože bylo etickou komisí Asociace klinických psychologů ČR zjištěno porušení etických principů klinicko psychologického povolání a prezídium Asociace klinických psychologů ČR rozhodlo o vyloučení této znalkyně z Asociace klinických psychologů ČR. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. prosince 2005 stěžovatel dále uvedl, že u Krajského soudu v Ostravě tč. probíhá řízení o vyškrtnutí znalkyně ze seznamu znalců. V této souvislosti zdůraznil, že nelze hovořit o spravedlivém procesu, pokud je znalkyni za neetický, nepravdivý znalecký posudek přiznáno maximální znalečné. Vyjádřil přesvědčení, že §17 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje nepřiznat znalečné anebo znalečné zkrátit, jestliže úkon nebyl proveden řádně. Kromě toho se odvolací soud plně nevypořádal s odvolacími námitkami uplatněnými proti usnesení soudu prvního stupně.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která neobsahovala podrobnější ústavněprávní argumentaci, brojil proti přiznání znalečného soudní znalkyni. K otázce náhrady nákladů řízení (k nimž stanovení znalečného bezpochyby náleží) se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00). Výše uvedené platí i pro přiznání znalečného, jako jedné ze součástí nákladů řízení.
Argumentace stěžovatele, že povinnost k náhradě znalečného znalkyně mu neměla být stanovena, protože znalkyně byla vyloučena z Asociace klinických psychologů ČR za porušení etických pravidel a u Krajského soudu v Ostravě probíhá řízení o vyškrtnutí znalkyně ze seznamu znalců, nemá relevanci. Je nepochybné, že znalecký úkon (znalecký posudek) byl v daném případě vypracován, obecné soudy jeho kvalitu nezpochybnily a vyúčtovanou odměnu považovaly za odpovídající vynaloženému úsilí. Vyloučení z Asociace klinických psychologů ČR resp. probíhající řízení o vyškrtnutí ze seznamu znalců nemá na přiznání znalečného žádný vliv a to i z toho důvodu, že znalecký posudek byl vypracován ještě v době před zmiňovanými skutečnostmi. V dané věci ovšem především nelze hovořit o tom, že by rozhodnutím o přiznání znalečného bylo jakýmkoliv způsobem zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je totiž věcí dalšího rozhodování soudu, zda náhrada nákladů znalečného bude uložena právě stěžovateli.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž řízení nezastavil, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu