ECLI:CZ:US:2006:2.US.587.05
sp. zn. II. ÚS 587/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. N., právně zastoupeného JUDr. Lilkou Horákovou, advokátkou se sídlem Drtinova 24, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 35 Co 193/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 15 P 216/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem obvodního soudu byly čtyři nezletilé děti stěžovatele svěřeny do výchovy matky a otci bylo uloženo platit na výživném částky třikrát 4 000 Kč měsíčně a jedenkrát 3 000 Kč, zaplatit nedoplatek na výživném a byl upraven styk s nezletilými dětmi.
Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích ohledně výchovy a výživy a úpravy styku otce s nezletilými, změnil jej ve výroku ohledně nedoplatku na výživném.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle názoru stěžovatele byly oba rozsudky založeny na znaleckém posudku vypracovaném PhDr. V. S., znalkyní v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, speciální klinická psychologie (správně školství a kultura - psychologie, specializace klinická psychologie), přičemž stěžovatel v průběhu soudního řízení opakovaně poukazoval na rozpory ve znaleckém posudku v části týkající se hodnocení osobnosti rodičů. Podle jeho názoru je matka méně vhodným rodičem k výchově nezletilých dětí. Soudy obou stupňů, ale i znalkyně, pak zcela pominuly a nevypořádaly se s tím, že matka ještě před rozhodnutím ve věci samé bránila otci ve styku s nezletilými dětmi. Rovněž tak, pokud znalecký posudek uvádí, že je vhodné svěření dětí do výchovy matce a tento závěr bez dalšího dokazování přejaly soudy obou stupňů, jedná se o pochybení, které činí znalecký posudek v dané věci nepoužitelným. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soud I. stupně nesprávně rozhodl o změně v osobě znalce, když zprostil znalce PhDr. M. Š. bez existence zákonného předpokladu pro odmítnutí znaleckého posudku. Soudy obou stupňů pak zcela bez odůvodnění rozhodly o době, v níž je otec oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat, jinak než navrhoval.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto z této pozice právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by pravomocným rozhodnutím soudních orgánů byla porušena základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu a právním posouzením věci, avšak argumentace stěžovatele, uvedená v ústavní stížnosti, postrádá ústavně právní rovinu. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda hodnocení a právní posouzení skutkového stavu, s nímž stěžovatel nesouhlasí, představují namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud ve smyslu své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecných soudů zvážit podmínky svěření nezletilých dětí do výchovy jednoho nebo druhého z jejich rodičů (viz např. sp. zn. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/3, případně IV. ÚS 60/04). Proto se v předmětné věci zabýval především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o rodičovské zodpovědnosti neporušily ústavní kautely, tj. zda při aplikaci konkrétních zákonných ustanovení nevybočily z rámce příslušných zákonných ustanovení, neboť v takovém případě by byla založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem, jakým soud v projednávané věci rozhodl. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou a všeobecně dostupnou judikaturou připomíná, že jeho úkolem v žádném případě není vstupovat do soustavy obecných soudů tak, jako kdyby byl těmto soudům nadřízen. Není další běžnou přezkumnou instancí v rámci hierarchie soudů obecných a jeho úkolem není přehodnocovat zákonnost postupu těchto soudů ani přehodnocovat hodnocení důkazů těmito soudy provedených, ledaže by obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti. Stěžovateli se dle názoru Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, s čímž se stěžovatel neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V projednávané věci bylo rozhodnutí obou soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy zjevně přihlédly především k zájmům nezletilých dětí útlého věku. Svými rozhodnutími stěžovatele nijak neomezují v jeho právech rodiče, pouze upravují možnost styku s nezletilými jinak, než si představuje.
Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
K námitkám stěžovatele ohledně hodnocení znaleckého posudku je třeba pouze uvést, že námitky tohoto typu stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi ve svém rozsudku vypořádal. Je sice pravdou, že soudy přihlédly ve svém rozhodování především k závěrům znalce ohledně výchovných podmínek každého z rodičů, ale také je třeba připomenout, že soud zcela v souladu s právy dětí přihlédl i k tomu, že nezletilé děti vyjádřily přání být s oběma rodiči, případně raději s matkou a s otcem se vídat co nejčastěji (a to jak před sociální pracovnicí, tak i před soudní znalkyní), jakož i k vyjádření opatrovníka, který navrhoval svěření dětí do péče matky. Námitku týkající se změny v osobě znalce stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vůbec neuplatnil. Ze spisu vyplývá, že soudem ustanovený znalec PhDr. M. Š. požádal soud o zproštění povinnosti podat znalecký posudek, a to z důvodu technického rázu. Soud žádosti vyhověl a usnesením ze dne 22. 4. 2004 jej této povinnosti zprostil a současně ustanovil jako znalce PhDr. V. S.. V daném případě se nejednalo ani o vyloučení znalce, ani o odepření podat znalecký posudek Skutečnost, že soud jednoho znalce usnesením zprostil a nového ustanovil, nelze považovat za porušení zákona.
Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině jednoduchého práva při rozhodování o zájmech nezletilých dětí pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt s dětmi. Pokud však mezi rodiči nedojde k dohodě o výchově nezletilých dětí, pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o výchově a styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. V daném případě obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postupem obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu