ECLI:CZ:US:2006:2.US.593.05
sp. zn. II. ÚS 593/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Mansfeldova 792/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 89/2005, a návrhu na zrušení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 15 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatelova otce proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91.
V ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že si je vědom toho, že ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) vylučuje podání ústavní stížnosti ve prospěch zemřelého rodiče, což již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp.zn. I. ÚS 536/01, ze dne 10. 10. 2001, rovněž se týkajícím ústavní stížnosti podané navrhovatelem ve prospěch zemřelého otce. Dle jeho názoru by však stížnost mohl podat u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž by nemělo dojít k tomu , aby musel "obejít" Ústavní soud, který by se kvůli ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemohl zabývat meritorním obsahem podaného návrhu.
Dle navrhovatele lze uvedený problém řešit tím, že se odstraní limitující slovo "její" z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž se uvolní prostor pro to, aby Ústavní soud mohl jednat o ústavních stížnostech všech osob, které jsou oprávněny jednat podle obecných předpisů. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení citovaného ustanovení.
V další části ústavní stížnosti uvádí výhrady proti právním závěrům Nejvyššího soudu, zejména rozporuje stanovisko, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat otázkou viny a že trest uložený zemřelému otci podle §17 odst. 1 písm. c) zák. č. 86/1950 Sb. mohl splnit svůj účel, neboť jím bylo možné výchovně působit na ostatní členy společnosti.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost podává navrhovatel ve prospěch zemřelého otce, přičemž si je vědom, že zákon o Ústavním soudu takový postup neumožňuje a navrhuje proto změnu zákona o Ústavním soudu která by jím podaný návrh projednat umožnila.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Dle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Z citovaných ustanovení je jednoznačně zřejmé, že zákon o Ústavním soudu projednání navrhovatelem podaného návrhu neumožňuje. Navrhovatel nesporně nebyl účastníkem řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z povahy věci nemohlo být v řízení u obecných soudů aplikováno.
Navrhovatel se tak svým návrhem v podstatě domáhá zásadní změny zákona o Ústavním soudu, a to cestou návrhu na zrušení shora uvedeného ustanovení. Nejedná se tedy o akcesorický návrh na zrušení části zákona ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není.
Dle §64 zákona o Ústavním soudu totiž návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v §118 a dále ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v §119 odst. 4 tohoto zákona. (O posledně uvedený případ se, jak je výše uvedeno, nejedná.)
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do navrhovatelových základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, navrhovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí. Navrhovatel ani není subjektem podle ustanovení §64 odst. 1 písm. a), b), c), d) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení zákona, návrh nebyl ve smyslu §74 a §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu podán spolu s ústavní stížností, jejímž předmětem by byly skutečnosti, které nastaly uplatněním právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno, a navrhovatele je proto nutno považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu.
Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu