ECLI:CZ:US:2006:2.US.597.06
sp. zn. II. ÚS 597/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, směřující proti postupu policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, ve věci vedené pod ČTS: OFK-22/1-C-2006 a proti postupu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, vyplývajícího ze sdělení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 2 VZV 13/2005-1310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané osobně dne 5. 9. 2006 stěžovatelka namítla omezení svého základního práva k přípravě řádné obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), k němuž mělo dojít ve výše uvedeném trestním řízení, v němž má postavení obviněné, a domáhala se, aby Ústavní soud zakázal výše označeným orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování tohoto základního práva a dále, aby Ústavní soud těmto orgánům "přikázal", aby stěžovatelce a jejímu obhájci umožnily "v přiměřené době prostudovat spisy".
Stěžovatelka konkrétně namítla, že předmětný spis má 9000 stran, a jeho přílohy 6000 stran. K jeho studiu však bylo původně policejním orgánem určeno jen 36 a 1/2 hodiny, což bylo k námitce stěžovatelky prodlouženo o dobu 35 a 1/2 hodiny, avšak nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky, aby tato doba byla prodloužena o sedm kalendářních dní (tj. vzhledem k pracovní době příslušného pracoviště cca dalších 36 a 1/2 hod.). Jedná se navíc o věc, jež samy orgány činné v trestním řízení označují za vysoce komplikovanou a sofistikovanou, kdy policejní orgán překročil o tři měsíce zákonem předvídanou šesti měsíční dobu vyšetřování (§170 odst. 1 tr. ř.).V původně stanovené lhůtě není podle stěžovatelky možné rozsáhlý spis ani letmo přečíst. Navíc stěžovatelka doložila, že neměla v uvedenou dobu k dispozici celý spis, neboť jej souběžně studovali další obvinění. Postup orgánů činných v trestním řízení podle stěžovatelky odporuje publikovanému právnímu názoru Vrchního soudu v Praze, který v usnesení ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 12 To 76/97 (publikováno pod č. 50/1998 SbRt), neboť: "Při posuzování toho, zda poskytnutá doba k prostudování spisu je přiměřená ve smyslu ustanovení §166 odst. 1 tr. ř., je třeba vzít v úvahu zejména rozsah spisu, jeho obsahovou náročnost, povahu stíhané trestné činnosti, jakož i osobnost obviněného.". Policejní orgán navíc nepřípustně ingeroval do výkonu práva obhajoby, když upozornil, že obhájce stěžovatelky nevyužil svého práva nahlížet do spisu v průběhu přípravného řízení a že se nechal zastupovat koncipienty. Tak je stěžovatelce znemožněno vést řádným způsobem obhajobu.
Ústavní stížnost směřovala proti tzv. "jinému zásahu" orgánu veřejné moci (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud má v takovém případě pravomoc zakázat pokračování v zásahu do základního práva či svobody (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu) a přikázat orgánu veřejné moci, aby, je-li to možné, obnovil stav před porušením.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky plynoucí z ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze, které potvrdilo usnesení nalézacího soudu, jež po předběžném projednání obžaloby (§185 a násl. tr. ř.) rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci právě proto, že obvinění neměli dostatek času na studium spisu. Z toho vyplývá, že stěžovatelka má možnost (v rámci podnětu k předběžnému projednání obžaloby) plně uplatnit námitky týkající se omezení jejího práva na závěrečné a komplexní studium spisu před podáním obžaloby (§166 tr. ř.). Trestní řád tedy nabízí stěžovatelce procesní prostředek, v rámci něhož může uplatnit ty námitky, které uplatnila v ústavní stížnosti, a to včetně argumentace výše citovaným právním názorem Vrchního soudu v Praze, s nímž se Ústavní soud plně ztotožňuje.
Výše uvedené závěry vedou k nezvratnému závěru, že stěžovatelka má ve své dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv, než je ústavní stížnost, a proto je nyní podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud obiter dictum konstatuje, že postup státního zástupce v předmětné věci (tak jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti) by mohl svědčit o ne zcela náležitém respektu k významu práva na přípravu řádné obhajoby. Představy policejního orgánu a státního zástupce o tom, jak má vypadat výkon práva obhajoby (obhajoba osobní či v zastoupení; prosté prolistování spisu vs. společné studium spisu s možností bezprostředních konzultací; opakované studium týchž částí spisu, kompenzace nemožnosti studovat spis v jeho celku, čtení spisu vs. jeho skenování atd.) nesmí nad přijatelnou míru ovlivnit postupy obhajoby. Nelze totiž pomíjet, že i když státní zástupce je podle platné právní úpravy "pánem" přípravného řízení trestního, o vině může rozhodnout jen soud, a to v kontradiktorním řízení, v němž mají obžaloba a obhajoba rovné postavení, což klade zvýšené nároky na procesní korektnost postupu obžaloby při shromažďování důkazů v přípravném řízení. Přístup orgánů činných v trestním řízení k výkonu práva na řádnou obhajobu totiž následně ovlivní pohled soudu na důkazy, jimž obžaloba podepírá svůj závěr o vině obviněného. Proto lze obtížně pochopit postup orgánů činných v trestním řízení, které na jedné straně poukazují na složitost a sofistikovanou povahu stíhaného jednání, což se mj. projevilo v překročení zákonem předvídané lhůty pro skončení přípravného řízení, a na straně druhé zcela opačně přistupují k námitkám obhajoby, že potřebuje více času, jako k námitkám zcela nedůvodným (a účelovým). Ústavní soud si je vědom, že právo na studium spisu lze zneužít k procesním obstrukcím, vůči nimž musí existovat účinná obrana, avšak ze sdělení státního zástupce nevyplývá, že by v předmětné věci šlo o takový případ.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj