ECLI:CZ:US:2006:2.US.6.06
sp. zn. II. ÚS 6/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem Ulrychova 5, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1355/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, čj. 20 To 22/2005-3786, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 29/94, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 18. 1. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 10. 2004, čj. 29 T 29/94-3695, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 a 2 trestního zákona, obojí ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v určitých oblastech podnikání v trvání tří roků, a byl podle §226 písm. b) a c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, kterými se měl dopustit dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, čj. 20 To 22/2005-3786, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1355/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Ústavní stížnost obsahuje námitky proti vazbě, proti odnětí a nezajištění jeho majetku, a proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v jeho věci a proti řízení, které k němu vedlo. Má zato, že až v důsledku vedení trestního stíhání byla vytvořena situace ohodnocená jako trestná činnost. Namítá délku trestního stíhání a nesouhlasí s důvody částečného zproštění obžaloby. Bez souvislostí dovozuje, že orgány veřejné moci hrubě porušovaly jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10, čl. 36, a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje v tom, že byl uznán vinným, ačkoliv pro tento závěr nebyl dostatek důkazů, neboť byla rozkradena více než třetina spisového materiálu. Namítá podjatost blíže neuvedených soudců, se kterou se měl ztotožnit i ministr spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyně. Má zato, že byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a §25 trestního řádu "jež tomuto rozsudku a citovaným usnesením předcházelo, též v §30 odst. 1 tr. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny". K tomu mělo dojít také tím, "že bylo porušeno i ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy".
Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad ústavní stížnosti, tkvících zejména v absenci ústavněprávní argumentace. Na to stěžovatel reagoval podáními z 6. 2. a 7. 2. 2006. V prve uvedeném uvedl, že porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny spočívá v tom, že se stal předmětem manipulace orgánů činných v trestním řízení pro svůj někdejší třídní původ, jak dostatečně vyplývá již z původního podání. Celé řízení bylo výrazem diskriminace pro jeho příslušnost k podnikatelské sféře. Porušení čl. 26 Listiny je dáno tím, že byl kriminalizován jeho legální výkon podnikatelské činnosti, a to dokonce formou vzetí do vazby. V podrobnostech rovněž odkazuje na původní podání. Konečně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je dáno tím, že došlo k porušení trestního řádu hrubým způsobem, jak bylo uvedeno v původním podání. Pro názornost odkázal na stížnost pro porušení zákona proti odsuzujícímu rozsudku. Nad rámec argumentace ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se souběžně obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který jeho stížnost již přijal jako přípustnou, a poskytl mu bezplatnou právní pomoc v řízení.
K poslednímu podání stěžovatel připojil kopii stížnosti pro porušení zákona ve věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 4 To 36/2001, kterým bylo jednak rozhodnuto o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci, a dále byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 29 T 29/94, kterým bylo rozhodnuto o jeho návrhu na vyloučení všech členů senátu. Stížnost pro porušení zákona obsahovala návrh, aby Nejvyšší soud vyslovil, že uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a §25 trestního řádu a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo též v ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dále byla připojena částečně čitelná fotokopie přípisu Evropského soudu pro lidská práva stěžovateli ve věci jeho stížnosti vedené pod č. 6047/02. Z této listiny Ústavní soud zjistil, že podle čl. 54 odst. 3 písm. b) Jednacího řádu Evropského soudu pro lidská práva bylo před rozhodnutím o přijatelnosti oznámeno podání stížnosti České republice, která zároveň byla vyzvána k vyjádření. V souvislosti s tím bylo podle čl. 36 odst. 2 téhož Jednacího řádu stěžovateli nařízeno, aby byl zastoupen.
Ústavní soud se v daném případě nemůže zabývat usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 257/2001 (jímž bylo naposledy rozhodováno o námitkách proti obsazení soudu prvého stupně a o návrhu na odnětí a přikázání věci), ani rozhodnutími obecných soudů, které mu předcházely. To je dáno jednak tím, že se stěžovatel ve vztahu k těmto rozhodnutím ničeho nedomáhá (ultra petitum partium iudex condemnare non potest) a dále tím, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím uplynula již před delší dobou [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], jak bylo konstatováno již v usnesení sp. zn. III. ÚS 413/04 ze dne 10. 8. 2004. Z totožných důvodů se Ústavní soud rovněž nemůže zabývat řízeními a rozhodnutími ve věci vazby stěžovatele, ani řízeními a rozhodnutími ve věci zabavování či zpeněžování majetku stěžovatele či jeho obchodní společnosti, která ani nejsou nijak blíže konkretizována.
Co se týče námitek proti rozhodnutím obecných soudů o věci samé Ústavní soud předesílá, že stále není zcela zřejmé, v čem mají tvrzená porušení základních práv stěžovatele spočívat. Nejenže je podáním následujícím po výzvě k odstranění vad stěžovatelem odkazováno na konkrétní tvrzení, které první podání stěžovatele neobsahuje, neboť tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv jsou toliko v obecné poloze. Nadto se v jednotlivých podáních značně liší katalog základních práv, která měla být porušena. Je zcela zřejmé, že v daném případě zcela selhalo obligatorní zastoupení stěžovatele pro řízení před ústavním soudem (§30 odst. 1 zákona), jehož cílem je zejména zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. in Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. zcela přepracované a aktualizované vydání. Linde Praha: 2001. str. 198). Z principů řízení o ústavní stížnosti přitom naprosto nevyplývá, že by měl Ústavní soud z vlastní iniciativy zjišťovat, čím konkrétně mělo dojít k porušení základních práv, která stěžovatel vyjmenovává jednak jejich zařazením do pramenů ústavního pořádku a jednak jejich slovním popisem. Stěžovatelem zdůrazňovaný motiv porušení základních práv (příslušnost stěžovatele ke skupině obyvatel, krytí pochybení nižších soudů vyššími) nemůže nahradit absenci ústavněprávně relevantní argumentace.
Z toho důvodu se Ústavní soud ani nemohl věcně zabývat ústavní stížností stěžovatele, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu