ECLI:CZ:US:2006:2.US.602.04
sp. zn. II. ÚS 602/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R.P., zastoupeného advokátem Mgr. P.K., podané proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2002 čj. 6 T 2/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003 čj. 8 To 447/2002, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně s tím, že jimi, jakož i postupem těchto soudů předcházejícím vydání rozhodnutí, se cítí dotčen na svých základních právech; konkrétně označil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces obsažené ve čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Rozhodnutí žádá nálezem zrušit.
Ze spisu o nalézacím řízení, který byl od soudu prvého stupně vyžádán, zjistil Ústavní soud následující podstatné okolnosti případu.
Po provedeném dokazování Městský soud v Brně shledal stěžovatele vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle ustanovení §213 odst. 1 trestního zákona za to, že v době od září 1999 do sdělení obvinění (září 2001) nijak nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí B. a M.P., ačkoliv mu bylo výživné stanoveno pravomocným rozsudkem, přičemž za uvedené období mu vznikl na výživném dluh ve výši 16.800,-Kč. Stěžovateli vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je otcem jmenovaných dětí a výživné na ně vyměřil opatrovnický soud, přičemž výši stanoveného výživného shledal soud z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele adekvátní. Stěžovatel byl schopen svou vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem plnit, ale neučinil kroky potřebné k tomu, aby se tak stalo. Soud se v této souvislosti důkladně zabýval zdravotním stavem stěžovatele ve vztahu k možnosti jeho dalšího pracovního uplatnění, zda a jak se o možnost získat práci ucházel, jaké je spektrum jeho výdajů. Při úvaze o druhu a výši trestu soud přihlížel k obecným hlediskům obsaženým v trestním zákoně a zkoumal též polehčující i přitěžující okolnosti; zde především konstatoval, že stěžovatel byl za trestný čin zanedbání povinné výživy vůči svým dětem již jednou pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 2 T 191/99.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně stížností napadeným usnesením zamítl, neboť závěry soudu prvého stupně považoval za správné.
Nejvyšší soud ČR pak odmítl stěžovatelovo dovolání jako podané z jiného důvodu, než pro který lze dovolání podle trestního řádu podat.
Stěžovatel v podání, kterým prostřednictvím advokáta dne 6. 1. 2005 doplnil svůj původně vadný návrh, uvedl, že zásadně nesouhlasí se závěry obecných soudů o své schopnosti vyživovací povinnosti dostát. Zejména zdůraznil, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje získat zaměstnání v jeho profesi. Jediným příjmem jsou proto sociální dávky, z nichž nemůže měsíčně dětem vyplácet stanovených 700,-Kč.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, a proto ji odmítl, aniž by činil ve věci další procesní úkony. Protože stěžovatel navrhl zrušit pouze rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu, usnesením soudu dovolacího ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 11 Tdo 1468/2003, které se předmětné trestní věci také týká, se Ústavní soud nezabýval.
Ústavní soud především konstatuje, že i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
K námitkám stěžovatele lze obecně konstatovat, že tyto svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování provedeného dokazování obecnými soudy a právních závěrů z něho vyvozených. Přitom podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu "přehodnocovat"hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pouze tehdy, jestliže mezi ním a mezi právními závěry z něho vyvozenými existuje extrémní rozpor. V souzené věci se však o tento případ zjevně nejedná.
Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, napadená rozhodnutí obecných soudů se dostatečným způsobem opírají o výsledky provedeného dokazování a Ústavní soud neshledal, že by mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými bylo možno spatřovat extrémní nesoulad ve smyslu jeho ustálené judikatury. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy přijaté skutkové i právní závěry pečlivě a přehledně odůvodnily a ani v tomto směru jim nelze ničeho vytknout. Podanou stížnost pouze nelze hodnotit jinak než jako pokus stěžovatele domoci přezkoumání rozhodnutí, s nímž není spokojen, Ústavním soudem coby další soudní instancí, což by ovšem bylo v rozporu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík, v.r. předseda senátu