ECLI:CZ:US:2006:2.US.602.05
sp. zn. II. ÚS 602/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. A. L., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem Advokátní kanceláře ve Znojmě, Tovární 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Afs 155/2004-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 29 Ca 240/2002, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 9. 7. 2002, č.j. 3760-02/02-0101-01. Rozhodnutím celního ředitelství bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2002, č.j. 1046/02-2121-01 tak, že z výrokové části bylo vypuštěno nadbytečné ustanovení o spotřební dani a zůstal nezměněn výrok rozhodnutí, kterým byla za nezákonný dovoz zboží vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1 322 804 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že celní orgány ve svém rozhodnutí vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a dopustily se pochybení, když vyměřily stěžovateli daň z přidané hodnoty, neboť nesprávně vycházely ze skutečnosti, že zboží bylo určeno pro obchodní účely na území České republiky a nevypořádaly s faktem, že zboží bylo určeno pro obchodní účely na území Polské republiky. Stěžovatel sice z důvodu neznalosti příslušných předpisů neoznámil tranzit předmětného zboží, nicméně toto pochybení napravil doložením objednávky vystavené firmou ARCH-COLEKTIW,Warsawa, prokazující, že zboží nebylo určeno do cílové stanice na území České republiky. Na zboží proto mělo být nahlíženo jako na zboží v režimu tranzitu a stěžovateli tak nevznikla povinnost uhradit daň z přidané hodnoty.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 26. 3. 2002 při vstupu stěžovatele do České republiky přes hraniční přechod Hatě byly v osobním autě (motoru, postraních skřínkách zavazadlového prostoru a tunelu přístrojové desky) nalezeny ukryté mikroprocesory AMD v hodnotě 6 012 744 Kč. Stěžovatel přitom na dotaz celníka tvrdil, že mimo dvou litrů alkoholu nemá nic k proclení. Svou výpověď ohledně dovozu zboží několikrát měnil, posléze uvedl, že zboží ukryl z obavy před jeho odcizením, chtěl jej vést do Polska a na celnici jej nenahlásil, neboť nevěděl, že je to nutné. Celní úřad s odkazem na ust. §80, §239 odst. 2 , 3 a 4 zák. č. 13/1992 Sb., celního zákona (dále jen celní zákon) stěžovateli shora uvedeným platebním výměrem vyměřil daň z přidané hodnoty. Odvolání stěžovatele nebylo celním ředitelstvím vyhověno a rovněž krajský soud dospěl k závěru, že se jednalo o nezákonný dovoz ve smyslu §80 celního zákona, a daň z přidané hodnoty proto byla opodstatněně vyměřena, přičemž následné předložení objednávky mikroprocesorů nemá na vyměření celního dluhu žádný vliv.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné zboží bylo do České republiky nesporně nezákonně dovezeno, přičemž okamžikem nezákonného dovozu zboží podléhajícímu dovoznímu clu do tuzemska vzniká celní dluh při dovozu (§239 odst. 1 písm. a) celního zákona) a dlužníkem je osoba, která zboží nezákonně dovezla. Celní úřad proto postupoval správně, když stěžovateli vyměřil clo a daň z přidané hodnoty dle §43 odst. 2 dle tehdy platného zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud odkázal na skutkově i právně obdobnou věc sp.zn. 6A 17/2000 (publ. Pod č. 341/2004 Sb.NSS), kde již judikoval, že celní dluh nezaniká dodatečným prohlášením (po odhalení pašovaného zboží), že se jednalo pouze o tranzit přes území České republiky (§139 a násl. celního zákona), přičemž tento závěr dopadá i na projednávanou věc.
Z návrhu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry celních orgánů a obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tyto orgány vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší.
Stěžovatel přitom nepopírá skutková zjištění ohledně způsobu převozu zboží přes hranice a okolnosti, za jakých byl nezákonný dovoz zboží zjištěn. Ze strany Ústavního soudu požaduje přehodnocení právních závěrů vyslovených v napadeném rozhodnutí ohledně nezákonnosti dovozu zboží a v podstatě se domáhá, aby Ústavní soud přistoupil na jeho stanovisko, tj. uvěřil, že v automobilu ukryté zboží v hodnotě několika milionů stěžovatel pouze převážel přes území České republiky a nevěděl, že převážet přes hranice zboží v uvedené hodnotě bez přihlášení zboží do příslušného celního režimu je nelegální.
Jak Ústavní soud shora naznačil, jeho úkolem není posuzování právních úvah a závěrů, či stanovisek a výkladů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud se nejedná o otázky základních práv a svobod, stejně jako zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se kasační stížností stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, jakými úvahami byl při rozhodování veden, jaké předpisy na věc aplikoval a své právní závěry přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Jeho stanovisku, že celní orgány i krajský soud rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a případ i po právní stránce posoudily správně, nelze nic vytknout. Právní závěry Nejvyššího správního soudu, dle nichž došlo k nezákonnému dovozu zboží nikoliv z neznalosti předpisů, ale v důsledku úmyslného jednání stěžovatele, přičemž námitky stěžovatele jsou s ohledem na zjištěné skutečnosti zcela účelové a irelevantní, a došlo proto k oprávněnému doměření daně z přidané hodnoty, nelze považovat za nezákonné, natož neústavní.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní relevanci a je pouze polemikou s rozhodnutím soudu, Ústavní soud neshledává důvod se k meritu věci dále duplicitně vyjadřovat a na závěry Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny, jehož porušení se stěžovatel ve vazbě na čl. 4 odst.1 dovolává, je určeno, že daně mohou být ukládány na základě zákona, to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem (v tomto smyslu stěžovatel ani námitky v ústavní stížnosti neuváděl). Stěžovateli byla daň z přidané hodnoty vyměřena na základě zákona, zákonným způsobem a v souvislosti s vyměřením daně a projednáním opravných prostředků nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
Stanislav Balík
předseda senátu