ECLI:CZ:US:2006:2.US.609.05
sp. zn. II. ÚS 609/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. L. Š. a 2. M. Š., zastoupených Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Npor. O. Bartoška 15, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 3 C 60/2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 11 Co 31/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 385/2005, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas napadli stěžovatelé v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích byla stěžovatelům ve věci samé uložena povinnost odstranit stavbu zděné kůlny a zděného kurníku z pozemku zapsaného na LV č. 396 u kat. úřadu v Domažlicích pro kat. úz. Díly, vyklidit pozemek zapsaný na stejném LV, konkrétně z pozemku odstranit nasázené brambory.
Rozsudkem Krajského soud v Plzni byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a o dovolání, které stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali, rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že je poté, co neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu, jako nepřípustné odmítl.
K těmto závěrům dospěly obecné soudy na základě skutečnosti, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, pokud jde o prokázání podmínek vydržení předmětných pozemků.
Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení základního práva spatřují v následujících skutečnostech.
Podle stěžovatelů soudy prvního i druhého stupně nedostály své povinnosti vyplývající z §132, §153 odst,. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř., tedy nesplnily svou povinnost rozhodnout o návrzích, zejména návrzích důkazních vznesených stěžovateli, ale také pokud jim nevyhověly, nedostály své povinnosti vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly, resp. nepřevzaly pro základ skutkových zjištění.
Stěžovatelé se totiž měli v průběhu řízení dovolávat existence darovací smlouvy, kterou stěžovatelka L. Š. měla získat sporné nemovitosti od svých prarodičů. O tento titul pak opírala dobrou víru, že jí pozemky vlastnicky patří. Poukazovala přitom na skutečnost, že k uzavření této darovací smlouvy došlo v době, kdy byla narušena stabilita vlastnických vztahů a právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná. V obci Díly měla být deformace vlastnických vztahů k půdě zvlášť výrazná, občané obce čelili silnému nátlaku orgánů státní moci, aby darovali většinu pozemků státu. Za této situace proto prarodiče stěžovatelky jí měli předmětné pozemky darovat, a to na základě písemně uzavřené darovací smlouvy. Tento pozemek pak prarodiče za stěžovatelku užívali až do jejího sňatku v roce 1967.
K uzavření smlouvy došlo za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, který zrušil konstitutivnost zápisů právních vztahů k nemovitostem, a věcné vztahy k nemovitostem tehdy vznikaly již uzavřením písemné smlouvy, která tak nebyla nikde uložena. Stěžovatelka je však přesvědčena, že tato smlouva byla zcela nepochybně předána k dalšímu opatření MNV Díly, který stěžovatelku vedl ve své evidenci jako uživatelku pozemků.
Stěžovatelka se domnívá, že tyto skutečnosti byly prokázány jak její výpovědí, tak především svědeckou výpovědí L. Š., která jako stěžovatelčina starší sestra potvrdila existenci písemné darovací smlouvy včetně místa jejího uložení v domácnosti prarodičů. Tímto důkazem se nalézací soud nezabýval, aniž by zdůvodnil proč. Dalšími opomenutými důkazy jsou podle stěžovatelů důkazy, jimiž mělo být potvrzeno, že stěžovatelé sporné pozemky po celu dobu delší 40 let užívali. Jedná se o výpověď svědkyň L. Š., A. P. a J. S., písemné prohlášení M. V., potvrzení Obecního úřadu Díly, potvrzující, že ke dni 31. 3. 1974 byla uživatelkou pozemku p. č. 1757/1 stěžovatelka, svědeckou výpověď starosty obce Díly aj.
Odvolací soud se pak podle stěžovatelů - podobně jako soud nalézací - rovněž těmito důkazy, prokazujícími zejména existenci písemné darovací smlouvy, nezabýval, ale v příkrém rozporu se svědeckou výpovědí stěžovatelčiny sestry v rozsudku uvedl, že tato svědkyně pouze potvrzovala užívání pozemků stěžovateli.
V příkrém rozporu s provedeným dokazováním jsou pak podle stěžovatelů některé další závěry obecných soudů. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku například uvádí, že prarodiče stěžovatelky darovali stěžovatelům zahradu na pozemku p. č. 1765 a pozemek p. č. 1757/2. Přitom podle stěžovatelů bylo prokázáno, že se nejednalo o smlouvu darovací, nýbrž smlouvu postupní, tedy úplatnou. V rozporu s provedeným dokazováním je pak i závěr, že nebyla prokázána potřeba prarodičů stěžovatelky činit majetkovou dispozici se spornými pozemky a že s ohledem na věk stěžovatelky je zřejmé, že tato nemohla pozemky hospodářsky či jinak využívat.
S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatelé domnívají, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadami spočívajícími v existenci opomenutých důkazů a že hodnocení provedené obecnými soudy je založeno na extrémním rozporu závěrů s provedenými důkazy. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni zrušil.
Z přiložených rozsudků Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, byla zahájena na základě žaloby podané žalobkyní M. B. proti stěžovatelům, a to z důvodu, že žalobkyně na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu, Okresního úřadu v Domažlicích z 10. 5. 1995 nabyla v restituci vlastnické právo k předmětným pozemkům. Je rovněž zapsána jako výlučný vlastník pozemků p. č. 1757/1 a 1757/5 v katastru nemovitostí.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že stěžovatelé založili svou obranu na existenci darovací smlouvy, která se však zřejmě nedochovala, jako titulu, z něhož dovozovali existenci dobré víry, a nepřetržitého užívání předmětných pozemků. Nalézací soud přitom v odůvodnění dospěl k závěru, že existence písemné smlouvy nebyla prokázána, když navíc její uzavření stěžovatelka posouvala v průběhu řízení z roku 1967 na rok 1962 a pak až na rok 1959. Dobrou víru pak podle nalézacího soudu vyvrací prokázané skutečnosti, a to že dne 21. 8. 1974 byla uzavřena mezi stěžovateli a prarodiči stěžovatelky J. V. a R. V. smlouva, kterou došlo k převodu jiných pozemků, než jsou nyní sporné pozemky, přičemž stěžovatelé v dotazníku a čestném prohlášení k žádosti o sepis smlouvy uvedli, že jiné nemovitosti nevlastní. Po smrti dědečka stěžovatelky, k níž došlo v zápětí dne 24. 8. 1974, se projednávalo dědictví, jehož součástí byly i nyní sporné pozemky, které měla zdědit babička stěžovatelky.
Z toho nalézací soud dovodil, že stěžovatelé tedy museli nejpozději v roce 1974 vědět, že nevlastní žádné jiné pozemky než ty, které nabyli na základě postupní smlouvy ze dne 21. 8. 1974. Nalézací soud připustil, že je možné, že stěžovatelé předmětné pozemky obdělávali, avšak nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky patří.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozhodnutí tyto závěry nalézacího soudu rozvedl, když uvedl, že proti tvrzení stěžovatelky o existenci darovací smlouvy svědčí významný fakt, že po smrti J. V. se daný pozemek stal předmětem dědictví a ze strany pozůstalé manželky R. V. nezaznělo, že by tento pozemek měl být z dědictví vyloučen pro dříve uskutečněné obdarování. Přitom R. V. měla být jedním z dárců tohoto pozemku. Po její smrti pak v roce 1984 převedl otec (správně zřejmě strýc - viz výpověď stěžovatelky na č.l. 25 spisu) stěžovatelky B. V. celou původní nerozdělenou parcelu 1757 na stát. Odvolací soud proto uzavřel ve shodě s nalézacím soudem, že ze strany stěžovatelů nebyla prokázána dobrá víra, že jim věc patří.
Ze spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 60/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto relevantní skutečnosti vážící se k námitkám stěžovatelů uplatněným v ústavní stížnosti.
Z protokolu o ústním jednání Ústavní soud zjistil, že svědkyně L. Š. vypověděla, že pozemek nejprve užívala babička R. V. a potom stěžovatelka s manželem. V roce 1959 paní V. podle svědkyně uváděla, že tam pracuje ona sama, ale že později to bude celé stěžovatelky. Listiny vztahující se mj. i k pozemku měly být podle svědkyně uloženy v truhle. Svědkyně P. a S. uvedly, že stěžovatelé pozemek obdělávali od roku 1967. Z výpovědi svědka K. vyplynulo, že ve výpisu z evidenčních listů MNV Díly je uvedeno, že pozemek p. č. 1757/1 byl v užívání manželů Š.; nehovoří se zde o vlastnictví a není zde uvedeno, na základě čeho byl pozemek užíván. Ze sdělení obce Díly, které si soud vyžádal, vyplynulo, že tvrzená darovací smlouva nebyla v archivu obce nalezena (č.l. 28).
Z notářského zápisu ze dne 21. 8. 1974 vyplývá, že prarodiče stěžovatelky uzavřeli se stěžovateli postupní smlouvu, kterou úplatně převedli pozemky p. č. 1765 a p. č. 1757/2 o výměrách 696m2 a 677 m2 (č.l. 58). Z rozhodnutí Státního notářství v Domažlicích vyplývá, že dědictví po J. V.zemřelém dne 24. 8. 1974 nabyla babička stěžovatelky paní R. V., přičemž jeho součástí je i "zbytek pozemku p. č. 1757" (č.l. 60). Z nabídky bezplatného odevzdání majetku Československému státu ze dne 20. 4. 1984 je pak zřejmé, že B. V. převedl část pozemku p. č. 1757 o výměře 1817 m2 na stát (č. l. 63).
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s tím musel Ústavní soud posoudit, zda lze akceptovat to, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadli usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání. O existenci tohoto rozhodnutí se nicméně zmínili v odůvodnění ústavní stížnosti a jeho kopii rovněž k ústavní stížnosti přiložili (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dospěl k závěru, že tato skutečnost nemůže být překážkou meritorního či kvazimeritorního posouzení ústavní stížnosti, a to především s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ten v rozhodnutích Bulena proti České republice (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti České republice (rozsudek ze dne 25. 5. 2004) podrobil kritice právě rozhodovací činnost Ústavního soudu pro přílišný formalismus a tím i porušení práva jednotlivce na přístup k soudu, pokud Ústavní soud vycházel toliko ze znění petitu ústavní stížnosti, aniž by přihlédl k celkovému obsahu ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud v daném případě k závěru, že ústavní stížnost směřovala nejen proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, ale též i proti rozhodnutí soudu dovolacího.
III.
Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s obsahem napadených rozsudků a spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 60/2003 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelů byla založena na tvrzeních, že obecné soudy opomenuly ve svých rozhodnutích vypořádat některé z provedených důkazů, resp. nerespektovaly zásady vyplývající z §132, §153 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř., čímž se ve výsledku hodnocení důkazů dostalo do polohy extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, z čehož stěžovatelé vyvozovali porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již v minulosti uvedl, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
S ohledem na to Ústavní soud v dané věci zkoumal, zda obecné soudy skutečně nedostály své povinnosti hodnotit všechny provedené důkazy a zda tedy důkazy namítané stěžovatelkou skutečně opomněly hodnotit. Vzhledem ke shora uvedenému však současně Ústavní soud posuzoval, zda šlo o takové opomenutí, které by ve výsledku mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud musí přisvědčit námitce stěžovatelů, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí opomněly zmínit a hodnotit skutečnosti vyplývající ze svědecké výpovědi L. Š., resp. uvedly a hodnotily toliko část její výpovědi, v níž potvrdila užívání předmětných pozemků stěžovateli, avšak opomněly druhou část výpovědi, v níž svědkyně dosvědčovala existenci darovací smlouvy.
Ústavní soud je však přesvědčen, že toto pochybení obecných soudů nemělo a ani nemohlo mít vliv na právní závěr o tom, že stěžovatelé nenabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, a zvláště ne v takové podobě, která by věc posouvala do roviny extrémního nesouladu provedených důkazů s právním závěrem.
Z odůvodnění obou napadeným rozsudků vyplývá, že obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat podmínku oprávněné držby, tedy dobré víry v to, že pozemky užívají jako vlastní. Přitom podmínka oprávněné držby musí být přítomna po celou dobu, kdy je držba vykonávána a zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří.
I kdyby obecné soudy vzaly v potaz druhou část svědecké výpovědi L. Š., z níž jako z jediného důkazu nepřímo vyplývala existence darovací smlouvy, nelze přehlédnout závěr nalézacího soudu, že stěžovatelé vzhledem ke všem okolnostem museli v roce 1974, kdy nabyli postupní smlouvou část původní parcely 1757 (p. č. 1757/2) a kdy vzápětí v rámci dědického řízení bylo osvědčeno, že zbývající část této původní parcely byla součástí dědictví po zemřelém J. V., tedy nadále ve vlastnictví stěžovatelčiných prarodičů, vědět, že žádné jiné pozemky nevlastní, ač je i fakticky obdělávají. V této souvislosti nelze ani přehlédnout úvahu odvolacího soudu o tom, že za takové situace ze strany pozůstalé R. V. nezaznělo, že pozemek má být z dědictví vyloučen pro dříve uskutečněné darování stěžovatelce.
V této souvislosti je pak případná i úvaha odvolacího soudu o vývoji právní úpravy institutu vydržení, neboť v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983 nebylo vydržení možné. Jinak řečeno, i kdyby stěžovatelé, resp. stěžovatelka byla v dobré víře od roku 1959 do roku 1974, nemohla v této době předmětné pozemky vydržet, a jak již uvedeno shora od roku 1974 měly obecné soudy vzhledem ke shora uvedeným okolnostem dobrou víru zcela za vyloučenou.
S ohledem na to lze uzavřít, že ačkoliv se obecné soudy se skutečností vyplývající ze svědecké výpovědi L. Š. v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly jak samostatně, tak ve vztahu k dalším provedeným důkazům, nemělo a ani nemohlo toto procesní pochybení mít vliv na právní závěr, k němuž obecné soudy dospěly. Toto pochybení tak nedosáhlo takové intenzity a podoby, která by mohla vést sama o sobě Ústavní soud k závěru o porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Rovněž pak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by nevypořádání tohoto důkazu stavělo celkové hodnocení důkazů do polohy extrémního rozporu provedených důkazů s právním závěrem, jak namítali stěžovatelé. Ani v tomto aspektu proto nelze spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o další námitky stěžovatelů týkající se toho, že obecné soudy nebraly při hodnocení skutkového stavu v potaz specifické okolnosti dispozic s pozemky v obci Díly, a námitky stran označení smlouvy, kterou stěžovatelé uzavřeli s prarodiči stěžovatelky v roce 1974 jako darovací namísto postupní, nemohl jim Ústavní soud vůbec přisvědčit. Pokud jde o první námitku, lze poukázat na str. 4 rozsudku Krajského soudu v Plzni, kde se odvolací soud otázkou destrukce vlastnických vztahů zabýval. Pokud jde o druhou námitku stěžovatelů, má Ústavní soud zato, že je zcela irelevantní, neboť z odůvodnění nalézacího soudu (str. 4 dole a str. 5 rozsudku) zřetelně vyplývá, že jde o toliko o chybu v označení úkonu a obsahově ji soud považoval za smlouvu úplatnou (na str. 5 rozsudku soud uvádí dohodnutou cenu 3.750 Kč). Odvolací soud pak již ve svém rozsudku uvádí správné označení smlouvy jako smlouvy postupní (str. 3 rozsudku).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: T. Jůzová