ECLI:CZ:US:2006:2.US.613.05
sp. zn. II. ÚS 613/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. A. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2005, čj. 2 T 5/2005-1931, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2005, čj. 10 To 353/2005-1967, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z předložených písemností zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 101/2003, byl stěžovatel, spolu s dalšími spoluobviněnými, uznán vinným trestným činem ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák ve znění zákona č. 134/2002 Sb., trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, trest vyhoštění na dobu pěti let a trest propadnutí zajištěných věcí, specifikovaných ve výroku. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele i spoluobviněných zamítl jako nedůvodná (usnesení ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 10 To 51/2004). Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 12. 2004, sp. zn 7 Tdo 1077/2004-I, shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové, (mj.) ve vztahu ke stěžovateli zrušil a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením ze dne 23. 5. 2005, čj. 2 T 5/2005-1931, napadeným nyní ústavní stížností, Okresní soud v Náchodě rozhodl podle §31 odst. 1 tr. řádu, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Náchodě JUDr. Alena Langová a přísedící V. P. a ing. Č. H. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaných P. R., a J. A. V. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí vedla soud k tomuto závěru především skutečnost, že předsedkyně senátu ani přísedící neznají osobně obžalované, nemají žádný vztah k projednávané věci či k ostatním orgánům činným v tomto řízení a s obžalovanými se potkávají pouze při výkonu svého povolání. Soud neakceptoval námitku stěžovatele zpochybňující nestrannost a nezávislost senátu okresního soudu, který by měl opakovaně ve věci meritorně rozhodnout poté, co jeho rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem ČR zrušeno, s tím, že postupuje dle trestního řádu, je věcně a místně příslušný a tato příslušnost nebyla změněna ani rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 8. 2005, čj. 10 To 353/2005-1967, jež je nyní též napadeno ústavní stížností, stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2005 zamítl. Také tento soud konstatoval, že skutečnost, že původní rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, nezakládá důvody vyloučení členů senátu z dalšího rozhodování. Zachování nestranného postoje i po zrušení původního rozhodnutí nadřízeným soudem označil za atribut soudcovské profesionality. Připomněl též, že trestní řád počítá jako s pravidlem se situací, kdy po zrušení původního rozhodnutí rozhoduje týž soud, přičemž je vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Jen jako výjimka je pak upravena možnost, aby Nejvyšší soud nařídil, že má věc projednat soud v jiném složení senátu či aby věc projednal jiný soud, což se v projednávané věci nestalo. Dodal konečně, že pokud by nyní ve věci rozhodoval jiný soudce okresního soudu, než ten, jemuž věc byla přidělena podle rozvrhu práce, bylo by to v rozporu se zásadou zákonného soudce.
Stěžovatel napadá obě posledně uvedená usnesení ve své ústavní stížnosti. Tvrdí, že v projednávaném případě byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení dle §30 odst. 1 tr. ř., neboť senát Okresního soudu v Náchodě rozhodoval nejen ve věci samé, ale i o ponechání stěžovatele ve vazbě a o odmítnutí jeho propuštění z vazby (po podání obžaloby). Musel tak dospět k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Je tedy zpochybněna jeho nestrannost, rozhodoval-li následně o vině stěžovatele. Stěžovatel spatřuje pochybení též v tom, že ve věci má rozhodovat týž senát Okresního soudu v Náchodě, který již ve věci rozhodoval, a jeho rozhodnutí bylo následně zrušeno pro vady, které zapříčinil. Důvody, zavdávající pochybnosti o nestrannosti senátu, spatřuje stěžovatel i v průběhu řízení a odůvodnění původního rozsudku ve věci samé. Soud nevyslechl všechny svědkyně, namísto toho četl pouze jejich výpovědi a tento postup nespecifikoval. Odchylky mezi výpověďmi svědkyň v hlavním a přípravném líčení neshledal, resp. je pouze odůvodnil časovým odstupem a nepovažoval za závažné ani problémové chování svědkyň, svědčících ve prospěch stěžovatele. Z uvedeného dovozuje, že členové příslušného senátu ke stěžovateli a projednávané věci určitý vztah měli a existuje tak objektivní obava o nestrannosti soudu. I přes legitimní očekávání soudce profesionála respektujícího zásady trestního řízení nelze vyloučit všechny obavy o nestrannosti a nezávislosti soudce, zejména s ohledem na skutečnost, že dotyční soudci požadavek profesionality již jednou nenaplnili, když se dopustili několika závažných pochybení a jejich rozsudek musel být zrušen. Ani vázanost právním názorem dovolacího soudu není schopná zajistit jejich nestrannost a nezávislost. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 3. 2006 stěžovatel uvádí, že při hlavním líčení po podání ústavní stížnosti navrhoval též delegaci věci dle §25 tr. ř. Tento návrh mu byl zamítnut s tím, že zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nediskvalifikuje jakéhokoli soudce, který ve věci dříve rozhodoval z dalšího rozhodování, nebyly shledány okolnosti, zpochybňující objektivní přístup členů senátu k věci a též s odkazem na §265s odst. 1 tr. ř. a zásadu zákonného soudce. Takovou argumentaci stěžovatel shledává také ústavně nonkonformní a co do důvodů odkazuje na ústavní stížnost.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Náchodě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Uvádí, že námitky obsažené nyní v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly. Postup, který byl zvolen v projednávané věci, předpokládá ustanovení §256s odst. 1 a §265l tr. ř.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření konstatuje, že jeho usnesení se shoduje s rozhodovací praxí obecných soudů. Na jeho odůvodnění odkazuje s tím, že v dané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a ani §265l odst. 3 tr. ř. není neústavním. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujímal stanovisko (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS - svazek 23, C. H. Beck Praha 2001, str. 11, sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb. n. a u. ÚS - svazek 6, C. H. Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by v jeho věci měl rozhodovat senát, jehož prvé rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem ČR. V případech, kdy dovolací soud ruší rozhodnutí soudu nižší instance, je pravidlem, že věc přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ustanovení §265l odst. 3 tr. ř. uvádí, že soud může zároveň nařídit, aby soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci. Z daného ustanovení vyplývá, že pravidlem je, že ve věci i nadále rozhoduje týž soud a týž senát. Daným pravidlem je současně realizována zásada, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Postup, kdy je věc soudu či soudci odnímána, je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný (srov. anal. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95). Jak správně podotknul krajský soud, zachování nestranného postoje i po zrušení vlastního rozhodnutí Nejvyšším soudem, je atributem soudcovské profesionality. Soud, který bude ve věci dále rozhodovat, je nadto vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s tr. ř.). Za dané situace nelze bez dalšího z okolností případu dovodit či prezumovat, že lze mít pochybnosti o tom, že by členové dotčeného senátu nemohli z jakéhokoli důvodu nestranně rozhodovat. Jiné konkrétní okolnosti stěžovatel neuvádí. Soudy tedy postupovaly zcela v souladu se zákonem, uvedenou námitkou se řádně zabývaly a jejich odůvodnění v této části shledává Ústavní soud zcela ústavně konformním. Daná námitka tedy není opodstatněná.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, dle níž jsou dány podmínky pro vyloučení soudce (zde předsedkyně senátu), který rozhodoval nejen meritorně, ale i o ponechání stěžovatele ve vazbě a o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Z ustanovení §30 odst. 2 poslední věta plyne, že z vykonávaní úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž poté byla podána obžaloba. Případy, kdy k takovému rozhodování dojde až ve fázi po podání obžaloby, což je zcela běžná situace, trestní řád neupravuje. Pokud by měl zákonodárce za to, že i v takových případech může pravidelně vzniknout pochybnost o nestrannosti takového soudce, nepochybně by to v trestním řádu upravil. Neučinil-li tak, lze na věc nahlížet pouze z hlediska ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., dle něhož by v konkrétním případě byl z vykonávaní úkonů trestního řízení vyloučen soudce (...), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Takový poměr však nelze bez dalšího dovozovat pouze z dosavadního postupu soudce, pokud další konkrétní okolnosti nevzbuzují pochybnosti o jeho nestrannosti. To však stěžovatel netvrdí. Soudce po podání obžaloby podle trestního řádu rozhoduje o tom, zda jsou i nadále splněny podmínky vazby, včetně toho, zda nadále trvá přesvědčení, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Pokud by platily argumenty stěžovatele, že již tímto úsudkem ztrácí soudce svou nestrannost pro konečné rozhodnutí, bylo by nutno zcela absurdně dospět i k závěru, že dané okolnosti nemůže soud zvažovat např. ani v rámci předběžného projednání obžaloby v souvislosti s úvahou, zda řízení podle §188 odst. 1 písm. c) ve spojení s §172 odst. 1 tr. ř. nezastavit, resp. že poté, kdy neshledá důvody pro takové zastavení, přestává být nestranným.
Ani z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Hauschildt v. Dánsko, 1989, na něž stěžovatel odkazuje, nelze dovodit, že by ESLP na obdobnou situaci nahlížel odlišně. V citovaném případě totiž byla procesní situace zcela jiná, neboť pochybení dánských soudů bylo spatřováno právě v tom, že se účastnily rozhodování již ve stádiu přípravného řízení, což mohlo ovlivnit jejich nestrannost při rozhodování ve věci samé (což by i dle českého práva bez dalšího vedlo k vyloučení soudce, jak výše uvedeno). ESLP nadto neshledal, že by taková situace obecně znamenala ohrožení nestrannosti rozhodování soudců, když s odkazem na věc Lutz, 1987, uvedl, že otázky, o nichž se rozhoduje v přípravném řízení, nejsou stejné jako ty, které jsou rozhodné pro konečné rozhodnutí, neboť v přípravném řízení soud hodnotí souborně dostupné informace s tím, aby určil, zda podezření policie je prima facie odůvodněné, zatímco v případě konečného rozhodnutí ve věci musí hodnotit, zda provedené důkazy postačují pro závěr o vině obžalovaného (§50 cit. rozhodnutí). Jen proto, že podle dánské legislativy soud již v přípravném řízení rozhodoval o tom, zda je zde "zvláště opodstatněné podezření" ("particularly confirmed suspicion"), že obžalovaný spáchal trestný čin, pro nějž je obviněn, což ESLP považoval za jen mírně odlišné od otázek, jež mají být posouzeny při konečném rozhodnutí, dospěl ESLP v tomto konkrétním případě k závěru, že k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo. Z uvedeného textu je však patrné, že dané rozhodnutí nenasvědčuje argumentům stěžovatele, naopak podporuje shora uvedené závěry Ústavního soudu.
Pokud jde o pochybnosti stěžovatele o správnosti postupu obecného soudu v průběhu řízení a při dokazování v projednávaném případě, Ústavní soud má za to, že okolnosti, spočívající v postupu soudce v projednávané věci, nemohou být důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovateli zůstává nadále zachována možnost proti vadám řízení nebo rozhodnutí brojit řádnými, resp. mimořádnými, opravnými prostředky nebo konečně i ústavní stížností.
Pokud jde o nesprávnost rozhodnutí o delegaci věci dle §25 tr. ř., o níž měl rozhodovat soud prvého stupně, Ústavní soud není oprávněn se jí zabývat, neboť stěžovatel zrušení tohoto rozhodnutí v petitu své stížnosti nenavrhuje.
Ústavní soud tak má v projednávaném případě za to, že postup obecných soudů byl ústavně konformní a nedošlo jím k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková