ECLI:CZ:US:2006:2.US.616.05
sp. zn. II. ÚS 616/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 6 C 393/2002, Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 14 Co 332/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 808/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 293/2002, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 6. 2003, čj. 6 C 393/2002-65, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že rozhodnutí valné hromady Honebního společenstva Drahany, se sídlem v Drahanech, IČ 44160712 (žalovaného), konané dne 22. 8. 2002 v Bousíně, obsažené v zápisu z valné hromady (ve výroku jsou blíže specifikovány jednotlivé body zápisu), je neplatné. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení. Stěžovatel svou žalobu odůvodňuje zejména tím, že je spoluvlastníkem nemovitostí v k. ú. Niva, které jsou užívány jako součást honitby a právo myslivosti na nich provozuje žalovaný. Ten nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zák. o myslivosti"), a neobeslal stěžovatele pozvánkou na valnou hromadu. Domnívá se, že tato povinnost existuje nejen ve vztahu ke stávajícím členům společenstva, ale i k osobám, které jako vlastníci mají právo stát se jeho členy v rámci transformace. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že žalobce není k podání takové žaloby věcně legitimovaný. Právo napadnout rozhodnutí valné hromady náleží pouze členům honebního společenstva, jímž stěžovatel nebyl. Pokud mu nebyla pozvánka na valnou hromadu doručena, nedošlo k porušení §22 odst. 2 mysliveckého zákona, neboť dle tohoto ustanovení svědčí právo na zaslání uvedené pozvánky pouze členům honebního společenstva.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, čj. 14 Co 332/2003-96, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dle odůvodnění svého rozhodnutí má odvolací soud za to, že soud prvého stupně rozhodl zcela správně, pokud žalobu stěžovatele, který k jejímu podání jako nečlen žalovaného není aktivně legitimován, zamítl.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, čj. 30 Cdo 808/2005-141, dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Dospěl k závěru, že odvolací soud právní otázku, jež byla předmětem přezkumu dovolacího soudu (zda je žalobce věcně legitimován k podání žaloby na vyslovení neplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, jehož nebyl v době konání předmětné valné hromady členem), vyřešil správně.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že s právními názory, vyslovenými v napadených rozhodnutích nesouhlasí. Domnívá se, že §69 odst. 2 zák. o myslivosti je nutno chápat jako požadavek na transformaci honebních společenstev tak, aby došlo k uvedení do souladu se současným právním stavem a základními lidskými právy. Dochází tak k podstatné změně poměrů v honebním společenstvu a změně vztahu k vlastníkům honebních pozemků. V případě nově zakládaných honebních společenstev by vlastníci přičleněných honebních pozemků byli méně omezeni na svém vlastnickém právu než stávající vlastníci, kteří nejsou členy honebního společenstva. Stěžovatel pak dovozuje, že systematickým výkladem tohoto zákona je nutno dojít k závěru, že stávajícím členům honebních pozemků, kteří nejsou k datu "transformace" členy, by mělo být dle §26 odst. 6 zák. o myslivosti umožněno vyjádřit se k otázce svého členství. Zákon o myslivosti dle něj postrádá ustanovení, které by v souladu s Listinou zaručilo rovné postavení stávajících vlastníků honebních pozemků s budoucími vlastníky. Tento fakt dle něj nemůže být na újmu stávajícím vlastníkům přičleněných pozemků. Povinnost orgánů žalovaného zajistit účast všech oprávněných osob na jednání valné hromady nelze omezit jen na zaslání pozvánky členům honebního společenstva, ale tuto povinnost je třeba vztáhnout i k osobám, které jako vlastníci přičleněných honebních pozemků mají právo vyjádřit se ke svému členství v transformujícím se honebním společenstvu. Byť formálně není členem honebního společenstva, jako vlastník věci, kterou žalovaný významným způsobem užívá, by měl mít stěžovatel právo aktivně se účastnit rozhodování žalovaného o užívání této věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud zohlednil především to, že stěžovatel ve své stížnosti v zásadě polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů, přičemž zvolil argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesl již v předchozím řízení (viz. např. dovolání stěžovatele v projednávané věci). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
V projednávané věci bylo rozhodující ustanovení §22 odst. 8 zákona o myslivosti, dle něhož, považuje-li člen honebního společenstva rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, může se do 15 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději však do 3 měsíců od konání valné hromady, domáhat, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady, jinak jeho právo zaniká; toto platí obdobně i pro rozhodnutí přijaté podle odstavce 7. Jak bylo v projednávaném případě zjištěno, a stěžovatel to ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, členem příslušného honebního společenstva stěžovatel nebyl. Stěžovatel ovšem ani netvrdí, že by měl být členem na základě výkladu zákona o myslivosti, pouze svým výkladem uvedeného předpisu směřuje k tomu, že mu mělo být umožněno vyjádřit se k otázce svého členství ve společenstvu. Klíčovým však zůstává shora citované ustanovení §22 odst. 8, z něhož plyne, že aktivně legitimovaným k podání žaloby na neplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva je pouze jeho člen. Není-li jím stěžovatel, což nepopírá, aktivně věcně legitimovaným k podání takové žaloby nebyl. Závěry obecných soudů jsou tak i z hlediska ústavnosti korektní. Pokud se snad stěžovatel domníval, že k zásahu do jeho práv došlo v důsledku nedostatků aplikovaného právního předpisu, resp. jeho konkrétního ustanovení, měl možnost jej spolu s ústavní stížností napadnout postupem dle §74 zákona o Ústavním soudu, což však neučinil. Je skutečností, jak stěžovatel ve své stížnosti zmiňuje, že projednávané ústavní stížnosti předchází též návrh skupiny poslanců a senátorů na zrušení části zákona o myslivosti. Aplikované ustanovení §22 odst. 8 však není tímto návrhem dotčeno.
Pokud jde o povinnost orgánů honebního společenstva zajistit účast oprávněných osob na zasedání valné hromady, k této otázce se zevrubně vyjádřily obecné soudy ve svých rozhodnutích a projednávaná stížnost s tímto závěrem pouze polemizuje. Ústavní soud neshledal důvod právní závěry vyslovené obecnými soudy v této věci, jež byly náležitě odůvodněny a nikterak nevybočují z mezí ústavnosti, zpochybňovat.
Ústavní soud tedy se shora uvedených důvodů nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Pouze připomíná, že právo na spravedlivý proces je subjektivním právem každého jednotlivce vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolává, v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli ovšem příznivý výsledek.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu