ECLI:CZ:US:2006:2.US.618.06.1
sp. zn. II. ÚS 618/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti CZ.NIC, zájmové sdružení právnických osob, se sídlem Americká 23, Praha, zastoupeného Mgr. Petrem Hostašem, advokátem Advokátní kanceláře Čížek Hostaš a spol., se sídlem Na Struze 1740/7, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2006, č. j. 1 Cmo 255/2005-87, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) Statutárního města Ostravy, a 2) obchodní společnosti Grendel, a. s., se sídlem Ostravská 285, Český Těšín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. září 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2006, č. j. 1 Cmo 255/2005-87, kterým byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2005, č. j. 5 Cm 85/2001-64, ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel a vedlejší účastník 1) řízení nemají proti sobě nárok na náhradu nákladů řízení a byla mu uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady odvolacího řízení. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje řízení, v němž se vedlejší účastník 1) domáhal po vedlejším účastníkovi 2) uložení povinnosti zdržet se jakékoliv dispozice s doménou druhého stupně "ostrava", registrovanou pod doménou nejvyššího stupně "cz", a po stěžovateli se domáhal provést změnu registrace držitele této domény ve prospěch vedlejšího účastníka 1). Současně byla vedlejšímu účastníkovi 2) uložena povinnost uhradit náklady řízení vedlejšího účastníka 1) a vedlejšímu účastníkovi 1) byla uložena povinnost uhradit náklady řízení stěžovateli. Proti rozsudku se odvolal vedlejší účastník 1), a to co do výroku, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a tomuto odvolání bylo zcela vyhověno. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s §143 občanského soudního řádu. Zdůrazňuje, že se uvedeného řízení zúčastnil, protože je správcem domény nejvyššího stupně, tj. "cz", a v tomto ohledu je jeho postavení monopolní. Vysvětluje problematiku registrací doménových jmen s tím, že nelze zaregistrovat dvě shodná doménová jména, a že nekontroluje registraci s ohledem na případná porušení práv třetích osob, což s ohledem na jejich různorodost a počet registrovaných doménových jmen po něm ani nelze spravedlivě požadovat. Proto dovozuje, že jej nelze činit odpovědným za to, že žadatel o registraci doménového jména porušuje práva třetích osob. Své postavení srovnává s postavením Úřadu průmyslového vlastnictví, který je rovněž pouze "technickým" registrátorem. Obdobnou argumentaci ostatně aproboval i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. července 2003, č. j. 2 Cm 290/2001-39, který se týkal doménového jména ceskapojistovna.cz, a následně i rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, č. j. 3 Cmo 293/2003-64, v téže věci. Stojí tedy na stanovisku, že v dané věci nemusel být vůbec žalován, neboť i v jiných případech respektuje rozhodnutí soudu ohledně doménových jmen, ve kterých není účastníkem řízení. O tom, že tak hodlá postupovat i v posuzovaném případě informoval vedlejšího účastníka řízení dopisem ze dne 20. března 2002, a bylo to součástí i námitky nedostatku pasivní legitimace ve sporu vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 Cm 99/2003, kde se totožného výroku domáhal vedlejší účastník řízení 1) původně pouze po stěžovateli. Odkazuje i na komentář k §143 občanského soudního řádu (Bureš. J., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 509) a dovozuje, že neměl být vůbec žalován, neboť byl připraven vyhovět rozhodnutí soudu. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s mezemi podaného odvolání odůvodnění meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně, a odňal tím stěžovateli právo soudního přezkumu v tak pro stěžovatele zásadní věci.
Nálezem, sp. zn. IV. ÚS 199/05 (ze dne 20. března 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 21. září 2006), byl vysloven zásadní náhled Ústavního soudu, totiž, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Přiměřeně totéž bylo vysloveno i v nálezu, sp. zn. I. ÚS 351/05 (ze dne 3. května 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 21. září 2006), totiž "že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo". Tím byl pro oblast rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení zvýrazněn dřívější názor, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud i do rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadně aktivně vstupoval jen v případech konkurence podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 557/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 68. str. 725, aj.), a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. II. ÚS 393/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 7. str. 63). Ústavní soud tedy není oprávněn narušovat pravomoc obecných soudů jen z důvodu možného odlišného právního názoru na posouzení konkrétní věci.
O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho odůvodnění má základ jak ve skutečnostech vyplývajících z odůvodnění meritorního rozhodnutí a nezpochybňovaných žalobcem, tak především ve výroku rozsudku soudu prvého stupně o věci samé, jímž byly uloženy povinnosti jak vedlejšímu účastníkovi 2) tak i stěžovateli, a oba tedy bylo možné považovat za procesně neúspěšné. To je přitom zásadně jediné kritérium pro rozhodování o tomto akcesoriu. Pokud se stěžovatel domnívá, že nemusel být vůbec žalován, nebo že dokonce nebyl ve věci vůbec pasivně legitimován, jak naznačuje s ohledem na svůj procesní postoj v jiné věci, a tím tedy nebyl dán důvod k tomu, aby zněly výroky i proti němu, měl tyto argumenty uplatnit v odvolání proti meritornímu rozhodnutí a nikoliv až v rámci ústavní stížnosti, kdy je již pro nevyčerpání zákonných opravných prostředků nelze nijak posuzovat.
Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, tedy nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. nález II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Ústavní soud si totiž sice dokáže jako jedno z možných řešení posuzovaného případu představit i řešení pro něž pléduje stěžovatel, stejně jako si dokáže představit řešení podle §150 občanského soudního řádu, tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení 1) navzájem. V posuzovaném případě však nelze těmito úvahami Ústavního soudu nahrazovat úvahy obecných soudů, které byly učiněny plně v jejich ústavní kompetenci, ani jimi nelze nahrazovat oprávnění Nejvyššího soudu ČR sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů. Pro úplnost však lze uvést, že z rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v jiném případě, jehož byl stěžovatel účastníkem, rozhodně nevyplývá, že obecné soudy aplikovaly §143 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud výslovně rozhodoval §142 odst. 1 a 2 a v situaci, kdy se stěžovatel nároku na náhradu nákladů řízení vzdal.
Ze shora vyložených důvodů nedosahuje argumentace stěžovatelky ústavněprávního významu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová