ECLI:CZ:US:2006:2.US.620.05
sp. zn. II. ÚS 620/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. E. V., zastoupené JUDr. Janou Ventovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Tichá 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 546/2004, Městského soudu Praze ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 29 Co 264/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 21 C 355/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno její žalobě, jíž se domáhala zaplacení částky 2 025 000 Kč s přísl. a bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení částky 52 730 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které posoudily nájemní smlouvy, na jejichž základě se domáhala zaplacení dlužného nájmu za užívání pronajatých nebytových prostor, jako neplatné a vzhledem k výši již přijaté úhrady za faktické užívání prostor jí ani nepřiznaly nárok na zaplacení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Dle jejího názoru soudy přehlédly, že bod 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 12. 1993 je nutno pokládat za dohodu dle §585 obč. zák., neboť účastníci smluvního vztahu jí narovnali práva mezi nimi sporná, která vyplynula z faktického užívání, k němuž došlo na základě neplatně uzavřené nájemní smlouvy. Soudy přehlédly, že soud není vázán kvalifikací uvedenou v žalobě a oprávněnost nároku neposoudily podle dohody o vyrovnání dluhu. Dle stěžovatelky rozhodnutí soudů odporují přirozenému právu a výklady podané v rozhodnutích nemají oporu v zákoně. Rozhodnutím dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné, došlo rovněž k porušení práva na spravedlivý proces, neboť ačkoliv Nejvyšší soud má sjednocovat judikaturu, tak neučinil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zaplacení dlužného nájmu z titulu nájemní smlouvy ze dne 23. 9. 1991, dodatku k této smlouvě ze dne 30. 6. 1992 a nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1993. Ohledně smlouvy ze dne 1. 12. 1993 stěžovatelka dospěla v průběhu řízení k závěru, že je neplatná, neboť jejímu uzavření nepředcházel souhlas příslušného úřadu, svůj požadavek na zaplacení penále a smluvní pokuty vzala zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Předmětem řízení nadále zůstala dlužná částka 2 025 000 Kč jako dlužné nájemné za užívání nebytových prostor dle smlouvy z 23. 9. 1991. Obecné soudy dospěly k závěru, že uvedená smlouva o nájmu je neplatná, neboť jednak nedošlo ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb. k udělení předchozího souhlasu ze strany národního výboru (obecního úřadu) a jednak se ze strany nájemce jednalo o právní úkon učiněný osobou, která k němu neměla způsobilost (osoba, která smlouvu podepsala nebyla konsorciem - předpokládaným nájemcem- k jejímu uzavření zmocněna). S ohledem na neplatnost smlouvy z 23. 9. 1991 je neplatný i dodatek k této smlouvě ze dne 30. 6. 1992. (Dodatek sám o sobě nesplňoval náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor.) Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce proto náleží pouze úhrada za faktické užívání nebytových prostor z důvodu bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 1 a 2 obč. zák., která však nemůže přesáhnout částku omezenou cenovým předpisem, neboť výše nájmu za užívání nebytových prostor byla regulována vyhl. 585/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že nájemce již zaplatil podstatně více, než by odpovídalo regulovanému nájmu, nebylo možné žalobě vyhovět. Obecné soudy částečně vyhověly požadavku žalovaného na zaplacení částky spočívající v investicích vložených do nemovitosti, neboť na základě čl. 4 smlouvy z 1. 12. 1993 dospěly k závěru, že bez ohledu na její platnost či neplatnost se jednalo o stavební úpravy provedené se souhlasem pronajímatele a s jeho souhlasem s úhradou nájemcem vynaložených nákladů (analogicky dle §667 odst. 1 obč. zák.)
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se jednalo o typický občanskoprávní spor, jehož řešení spadá výhradně do kompetence obecných soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci by Ústavní soud byl oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
O takový případ se však nejedná, neboť jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se žalobou stěžovatelky a v řízení uplatněnými námitkami, spočívajícími především v tvrzení, že nájemní smlouva i její dodatek byly platně uzavřeny a že sjednaná výše nájmu nebyla omezena vyhláškou o regulaci nájemného, zákonu odpovídajícím způsobem a v souladu ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly.
Napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jde o rozhodnutí vycházející z výsledků dokazování a o dokazování se opírající, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy ve věci rozhodnout. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy na věc aplikovaly. S poukazem na konkrétní zákonná ustanovení pak logickým způsobem vyložily, jaké důvody je vedly k závěru, že mezi spornými stranami nedošlo k platnému uzavření nájemní smlouvy a s ohledem na výši částky již zaplacené uživatelem prostor ani k bezdůvodnému obohacení. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se zabývaly i nájemní smlouvou z 1. 12. 1993, kterou sama stěžovatelka považovala za neplatnou a její obsah při posuzování věci vzaly v úvahu. V této souvislosti a s přihlédnutím k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že dle jeho konstantní judikatury platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Ústavní soud připomíná, že jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) pak plyne zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud upozorňuje, že rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale dovolání bylo rozsudkem zamítnuto jako neopodstatněné. Nejvyšší soud právě shledal, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v době rozhodování odvolacího soudu nebyla judikaturou jednoznačně vyřešena otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené v rozporu s ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu. Ústavní soud ověřil, že rovněž dovolací soud při posuzování dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a Listiny.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož s ohledem na neplatnost smlouvy, na jejímž základě se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužného nájmu, a výši již zaplacené úhrady za faktické užívání nebytových prostor, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu