ECLI:CZ:US:2006:2.US.63.06
sp. zn. II. ÚS 63/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1422/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 To 255/2005, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 371/2004, za účasti Nejvyššího soud ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v zákonné lhůtě obrátil na Ústavní soud s formálně bezvadným návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Domnívá se, že postupem soudů předcházejícím jejich vydání bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jak je garantováno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze stěžovatelova podání a obsahu napadeného usnesení dovolacího soudu, jehož kopie byla k návrhu připojena, vyplynuly následující, pro rozhodnutí o návrhu podstatné skutečnosti. Okresní soud v Písku výše zmíněným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona, a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který měl být vykonán ve věznici s dohledem. Soud zároveň rozhodl o náhradě způsobené škody. Tento rozsudek napadl odvoláním jak stěžovatel, tak státní zástupce; právě k odvolání státního zástupce krajský soud zrušil výrok o trestu a současně při zachování výroku o vině uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s dohledem, a navíc ještě trest zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let. Stěžovatel se proti rozhodnutí bránil ještě podáním dovolání. Namítal v něm zejména, že dopravní nehodu sice způsobil, ovšem nikoliv porušením důležité povinnosti, uložené mu podle zákona, a nenaplnil tak znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nesouhlasil s některými závěry znaleckého posudku a uložený trest považoval za vyměřený v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v zákoně. Odvolacímu soudu pak vytýkal porušení zákazu reformace, neboť po zrušení výroku o trestu uložil stejný trest odnětí svobody, který navíc doplnil trestem zákazu činnosti. Nejvyšší soud České republiky usnesením napadeným touto ústavní stížností dovolání poté, co se vypořádal s jednotlivými námitkami podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ve vztahu k argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti je významný především závěr, který dovolací soud učinil ohledně námitky porušení zákazu změny k horšímu. Dovolací soud vyložil, že v předmětné věci státní zástupce podal odvolání ve stěžovatelův prospěch (trest odnětí svobody uložený soudem prvého stupně považoval z příliš přísný) i neprospěch (navrhl uložení zákazu činnosti). Pokud v prvém případě neshledal odvolací soud důvod se od rozhodnutí soudu prvého stupně odchýlit a zároveň vyhověl státnímu zástupci ohledně návrhu státního zástupce na potrestání zákazem řízení motorových vozidel, neporušil zásadu zákazu reformace při ukládání trestů, neboť trest odnětí svobody nezpřísnil.
S tím ale stěžovatel nesouhlasí. Krajský soud dle jeho názoru trest uložený soudem prvého stupně v podstatě zpřísnil, přidal-li k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ještě zákaz činnosti. Trest je totiž dle stěžovatele nutno chápat komplexně, jako jeden celek. Stěžovatel se domnívá, že úmyslem státního zástupce bylo takto chápaný celkový trest zmírnit na podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci se zákazem činnosti, celkově tedy mělo jeho odvolání směřovat ve stěžovatelův prospěch. To, jak s odvoláním veřejného žalobce naložily krajský a dovolací soud, považuje stěžovatel za porušení několikrát již zmiňované zásady zákazu reformace trestu. Závěrem stěžovatel kritizuje součastnou praxi, která umožňuje podávat státnímu zástupci odvolání ve prospěch i neprospěch obžalovaného, neboť popírá smysl zmiňovaného principu, jímž je zákaz zhoršení právního postavení obžalovaného, je-li podáno odvolání v jeho prospěch.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není důvodný.
Jak již mnohokrát Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To samozřejmě platí potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Zákaz reformationis in peius je principem ovládajícím opravné řízení trestní, který nedovoluje zhoršit postavení osoby, která buď sama podala opravný prostředek, anebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán jinou k tomu oprávněnou osobou, ve srovnání se situací, kterou napadené rozhodnutí založilo před podáním takového prostředku. Garantuje tak svobodu podání opravného prostředku, které tvoří jednu ze složek konkrétního uplatnění práva na obhajobu. Základem pro působení tohoto principu v českém trestním procesu je zákon o trestním řízením soudním. Jeho ústavní zakotvení však chybí; ve výčtu stěžejních principů trestního procesu v Listině obsažen není, neboť ústavodárce jej nepovažoval za nezbytný komponent právního státu, na rozdíl např. od principu presumpce neviny, práva na obhajobu, práva odepřít výpověď, aj, které zde vypočítává. Obdobně je základní rámec trestního řízení vymezen i v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z výše uvedeného tedy plyne, že užití institutu zákazu změny k horšímu je v konkrétních případech spojeno s výkladem a aplikací běžného zákona, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatelova argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již výše připomněl, role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17)]. Ty však v daném případě splněny nebyly.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s tím, jak se s námitkami stěžovatele ohledně porušení zákazu změny k horšímu vypořádal dovolací soud. Z popisu procesní historie případu, jakož i z informace samotného stěžovatele vyplývá, že státní zástupce podal odvolání jak ve prospěch stěžovatele, tak i v jeho neprospěch, neboť uložený trest odnětí svobody sice považoval za příliš přísný, ale na druhou stranu žádal trest odnětí svobody doplnit o zákaz činnosti. Co do prvé části odvolání odvolací soud veřejnému žalobci nevyhověl. Přitom pouze zde byl povinen dbát zmiňovaného principu. Pokud odvolání v tomto směru nevyhověl a uložil zcela shodný trest odnětí svobody, postupoval zcela v intencích trestního řádu. Na tu část odvolání, kde státní zástupce navrhoval uložit trest zákazu činnosti, dobrodiní zákazu změny k horšímu vůbec nedopadá, a ani v tomto ohledu proto nelze postupu krajského soudu nic vytknout. Stěžovatel má tedy pravdu, že celkově se jeho situace, pokud jde o jeho potrestání, rozhodnutím odvolacího soudu zhoršila. Nicméně stalo se tak v důsledku odvolání státního zástupce podaného ve stěžovatelův neprospěch, a tedy procesně správným postupem.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nezasáhla stěžovatelem označené ani žádné jiné základní právo, a proto nezbylo, než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu