ECLI:CZ:US:2006:2.US.639.05
sp. zn. II. ÚS 639/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Soňou Šámalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2005, č. j. 22 Cdo 1508/2005-53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 62 Co 401/2004-29, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. dubna 2004, č. j. 11 C 47/2004-13, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obvodní soudu pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č. j. 11 C 47/2004-13, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt"), kterou dal žalobce (Hlavní město Praha) žalovanému (stěžovateli) s tím, že nájemní poměr skončí posledním dnem v měsíci, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Současně určil, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Nezjistil žádné okolnosti, pro které by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zároveň neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by mohlo být rozhodnuto o poskytnutí náhradního bytu či ubytování, proto v souladu s §712 odst. 5 věta první obč. zák. rozhodl o povinnosti žalovaného byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po zajištění přístřeší.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 62 Co 401/2004-29, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Rovněž neshledal, že by v posuzované věci byl dán rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jakož i důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly poskytnutí náhradního bytu či náhradního ubytování.
Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2005, č. j. 22 Cdo 1508/2005-53, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud nepovažoval projednávanou věc po právní stránce za věc zásadního významu. Konstatoval, že pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než přístřeší nepostačí, že vyklizovaný nájemce nemá jinou možnost bydlení a že v bytě s ním bydlí nezletilé děti. Musí být totiž splněny kumulativně dvě podmínky, jednak že jde o rodinu s nezletilými dětmi, a jednak jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zajišťuje právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecně zaručující právo na spravedlivý proces. Stěžovatel si je vědom judikatury Ústavního soudu ve vztahu k posuzovaní otázek zásadního právního významu Nejvyšším soudem, které není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, avšak v dané věci se opírá o nález Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že i když je úkolem Nejvyššího soudu stanovení toho, co je otázkou zásadního právního významu, nemůže Ústavní soud "tolerovat praxi obecných soudů spojenou s ignorováním ústavně právních principů, jejich promítání do jednoduchého práva a jeho interpretace, neboť v takovém případě jde o flagrantní porušování principu zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž je způsoben zásah do základního práva jednotlivce na spravedlivý proces". Podle názoru stěžovatele došlo v jeho případě k takovému porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti zejména namítal, že soud měl při dokazování postupovat v souladu s ustanovením §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a měl provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, zejména též s ohledem na informaci, že v bytě žijí tři nezletilé děti ve věku do 5 let. Tím byl dle názoru stěžovatele porušen ústavní princip, který garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení a povinnost obecných soudů postupovat zákonem stanoveným způsobem. Obecné soudy nezkoumaly další skutečnosti a důkazy, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, zvláště za situace, kdy se jedná o rodinu s nezletilými dětmi. Vyjádřil přesvědčení, že na jeho straně se jedná o tyto zvlášť zřetele hodné důvody. Poukazoval přitom na nemocnost nezletilého syna, jakož i další důvody (sociální situace rodiny stěžovatele, snaha o řešení celé situace dohodou atd.). Stěžovatel se tak důvodně domníval, že odvolání i dovolání budou řádně věcně přezkoumány a jeho věc spravedlivě posouzena správnou aplikací a správným výkladem právního předpisu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel si je správně vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, která ponechává rozhodování o otázkách zásadního právního významu na nezávislém posouzení Nejvyššího soudu, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. Rovněž tak je správné konstatování o možnostech Ústavního soudu zasahovat do této činnosti, pokud dochází k porušování ústavních principů obecnými soudy. To by ovšem mohlo nastat pouze v případě, že by došlo k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci však pro takový zásah Ústavního soudu nejsou splněny podmínky.
Proti právním závěrům obecných soudů o povinnosti stěžovatele byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po zajištění přístřeší nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ostatně přehodnocování skutkových a právních závěrů obecných soudů Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší. Obecné soudy vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn na základě důkazů navržených účastníky. Je pravdou, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je zařazeno v §120 odst. 2 o. s. ř. mezi řízení, která jsou nesporná, takže se u nich mohou uplatnit i jiné postupy, než které ovládají řízení sporné (zejména zásada projednací). Pro nesporné řízení je charakteristická především zásada vyšetřovací, která soudu stanovuje povinnost provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Avšak ani v tomto případě nenahrazuje vyšetřovací zásada primární důkazní aktivitu účastníka řízení. Soud nemá povinnost pátrat po důkazech. Povinnost soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy má pouze ten důsledek, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu. Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, byla obecným soudům, přinejmenším však odvolacímu soudu, známa sociální a rodinná situace žalovaného. Pokud odvolací soud přesto neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly poskytnutí vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší a zdůvodnil proč, nelze proti tomuto závěru nic namítat. Stejně tak nelze po obecných soudech požadovat provádění dalších důkazů, pokud se jimi zjištěný skutkový stav jevil jako dostatečný. Je třeba zdůraznit, že přestože je řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu charakterizováno zásadou vyšetřovací, soud nemůže svým aktivním postupem zcela nahrazovat pasivitu účastníka řízení. Právě takový jednostranný přístup soudu k účastníkům řízení by ve svém důsledku mohl znamenat porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Nelze tak uznat námitku stěžovatele, že obecné soudy měly s ohledem na neznalost stěžovatele, resp. jeho špatnou orientaci v právech, z vlastní iniciativy provádět i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, a pokud tak neučinily porušily tím právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu