ECLI:CZ:US:2006:2.US.640.02
sp. zn. II. ÚS 640/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem se sídlem Donín 170, Hrádek nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2002, č. j. 12 Co 426/2001 - 119, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 6. 2001, č. j. 16 C 821/96 - 93, ve znění doplňujícího rozhodnutí téhož soudu ze dne 6. 2. 2002, č. j. 16 C 821/96 - 107, takto:
I.
V řízení o ústavní stížnosti s e p o k r a č u j e .
II.
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva a svobody garantované ustanovením čl. 10, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci (vedlejší účastník J. B.) částku 29 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 %, počínaje 8. 9. 1999 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a co do zbytku návrh zamítl (výrok II.). Dále soud rozhodl o zastavení řízení proti dalším dvěma žalovaným (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.). Citovaný rozsudek byl doplněn výše citovaným usnesením tak, že prvnímu a třetímu žalovanému (Suchoň, s. r. o. - jako úpadci, nyní správci konkurzní podstaty JUDr. Josefu Kolkovi a Město Děčín) se náklady řízení nepřiznávají.
V záhlaví citovaným rozsudkem pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených částech potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že ze strany Okresního soudu v Děčíně bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu. Stěžovatel namítané porušení spatřoval v tom, že obecný soud nepostupoval řádně, když v řízení aplikoval §92 o. s. ř. Stěžovatel namítal, že jde o obcházení zákona, jsou-li do řízení přibráni další žalovaní a poté je žaloba vzata zpět proti původnímu žalovanému. Dále uvedl, že soudy obou stupňů nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem zranění žalobce a zanedbáním stěžovatelovy povinnosti a že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a další důkazy nehodnotily správně. Stěžovatel měl za to, že tímto postupem obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 10, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Usnesením ze dne 14. 1. 2003, č. j. II. ÚS 640/02 - 13, Ústavní soud (vzhledem k tehdejší praxi) řízení o podané ústavní stížnosti přerušil, neboť zjistil, že stěžovatel dne 24. 10. 2002 podal u Okresního soudu v Děčíně žalobu pro zmatečnost.
Dne 31. 3. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen přípis Okresního soudu v Děčíně s tím, že řízení o podané žalobě pro zmatečnost bylo pravomocně skončeno. Vzhledem k této skutečnosti, tedy že odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §111 odst. 2 o. s. ř. o tom, že se v řízení pokračuje (sub výrok I.).
III.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se zejména o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v projednávané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 321/03 nebo IV. ÚS 218/05).
Ústavní soud po prostudování spisu Okresního soudu v Děčíně vedeného pod sp. zn. 16 C 821/96 konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Konkrétně k námitkám stěžovatele stran nesprávného procesního postupu soudu I. stupně Ústavní soud uvádí, že nemá důvodu se více těmito námitkami zabývat, neboť byly důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost a rozhodnutí v tomto řízení učiněná nebyla stěžovatelem před Ústavním soudem zpochybňována co do jejich způsobilosti zasáhnout do jeho základních práv. Navíc, jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel nevyužil v řízení o žalobě pro zmatečnost řádně svého práva na opravné prostředky, když dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 2. 2006, č. j. 13 C 405/2002 - 65), čímž stěžovatel mj. dal najevo, že nemíní brojit proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta (usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 13 C 405/2002 -20, resp. potvrzující usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 9. 2005, č. j. 35 Co 161/2005 - 48) a je s těmito rozhodnutími srozuměn.
Stran stěžovatelových námitek týkajících se důkazního řízení před soudem I. stupně Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv, a to s ohledem na jejich potřebnost.
Jak Ústavní soud zjistil, soud nalézací i odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy. Soudy se vyjádřily ke všem důkazním návrhům, odůvodnily nadbytečnost jejich provedení a své závěry zdůvodnily. V rozhodnutích obecných soudů tedy nelze spatřovat projev libovůle. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení, konkrétně práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud také neshledal namítané porušení stěžovatelova základního práva garantovaného čl. 10 odst. 1 Listiny. Ostatně ani z obsahu podané ústavní stížnosti nevyplývá, v čem konkrétně stěžovatel porušení tohoto svého základního práva spatřoval.
Namítal-li stěžovatel současně se zásahem do jeho práva chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny i zásah do práva vyplývajícího z čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, již vícekrát v předchozí judikatuře Ústavního soudu zaznělo, že "má-li "právní norma" obsažená v čl. 37 odst. 3 Listiny obě podoby, tj. jak podobu principu, tak podobu subjektivního práva, omezuje se čl. 96 odst. 1 Ústavy toliko na vyjádření v podobě principu, za nímž nestojí žádné subjektivní právo" (srov. odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 430). Vzhledem k tomuto stanovisku se pak zásahem do výše uvedeného ustanovení Ústavy ČR Ústavní soud nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu