ECLI:CZ:US:2006:2.US.644.06
sp. zn. II. ÚS 644/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. I. S., zastoupeného Petrem Valentou, advokátem, se sídlem Krkonošská 17, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 14 C 34/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 39 Co 534,535/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, přičemž se domáhá jejich zrušení, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a podle čl. 4 Ústavy ČR a to, že soudy nesplnily svoji úlohu podle čl. 90 Ústavy ČR, když odmítly věc stěžovatele věcně projednat pro údajný nedostatek naléhavého právního zájmu.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že neshledal v dané věci žádnou překážku, která by bránila věcnému posouzení případu stěžovatele.
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti ve výroku specifikovaných ustanovení smlouvy o převodu vlastnictví bytu č.9 v domě č.p. 1909 v k.ú. Vinohrady, podle níž byl ke dni 23.12.1998 do katastru nemovitostí pod č.j. V 4-22372/98/Te vložen převod vlastnictví bytu a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Usnesením ze dne 23.3.2005 doplnil obvodní soud výrok o nákladech řízení určením platebního místa, kam má být uhrazena náhrada nákladů řízení.
O stěžovatelem podaném odvolání rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.2.2005, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 23.3.2005, potvrzuje. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s tím, že soudy vázaly věcné projednání žaloby na naléhavý právní zájem a že naléhavý právní zájem neshledaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto směru zejména namítá, že u českých soudů je při určovacích žalobách požadováno prokázání naléhavého právního zájmu, přičemž tato praxe se opírá o řadu judikátů obecných soudů včetně Nejvyššího soudu. Přitom pojem naléhavého právního zájmu je použit pouze v občanském soudním řádu v ust. §80 písm. c), a to v příkladmém, nikoliv taxativním výčtu případů, o jakých věcech rozhodují soudy. Stěžovatel má za to, že podle platného práva není a nikdy nebylo třeba naléhavý právní zájem prokazovat. Praxe vychází z toho, že je určovací žaloba vyloučena tam, kde je možno žalovat na plnění nebo vedle žaloby na plnění. Pro takový postup však dle jeho názoru z právních předpisů a mezinárodních smluv nelze dovodit oprávnění. Stěžovatel dále namítá, že soudy nesprávně dovodily absenci právního zájmu na určení neplatnosti napadených ustanovení předmětné smlouvy.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se tak ve shora vymezeném rámci svého přezkumu zaměřil na to, co tvořilo právně relevantní předmět napadeného rozhodnutí a co rovněž stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl, tj. na otázku výkladu a aplikace ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu z pohledu dodržení požadavků vyplývajících z ústavní konformity. Dle ust. §80 o.s.ř. "Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména písm. c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem."
Ústavní soud konstatuje, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. jej tedy zkoumá soudce. Jakmile již bylo právo porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud - s ohledem na výše uvedený smysl určovací žaloby dle občanského soudního řádu - se ztotožňuje s platnou premisou teorie i praxe, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění; v opačném případě by totiž určovací žaloba již nenaplňovala svůj preventivní účel v podobě předcházení stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu (srov. rovněž judikaturu Ústavního soudu např. sp. zn. II. ÚS 17/06; judikaturu obecných soudů např. R 17/72; názory odborné nauky např. in Bureš, J, Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání, S.H.BECK, Praha, 2003, s. 259). Proto nelze dát za pravdu stěžovateli, který se neztotožňuje s právním názorem, že určovací žaloba je vyloučena tam, kde je možno žalovat na plnění nebo vedle žaloby na plnění.
Pokud stěžovatel namítá, že podle platného práva není a nikdy nebylo třeba naléhavý právní zájem prokazovat, neboť pojem naléhavého právního zájmu je použit pouze v občanském soudním řádu v ust. §80 písm. c) o.s.ř. v příkladmém, nikoliv taxativním výčtu případů, o jakých věcech rozhodují soudy, Ústavní soud k tomu uvádí následující. Ustanovení §80 o.s.ř. obsahuje sice demonstrativní výčet, nicméně tento příkladmý výčet se vztahuje toliko na ust. §80 o.s.ř. jako celek, tj. na určení druhů žalob. "Naléhavý právní zájem" se vztahuje pouze k ust. §80 písm. c) a je obligatorní podmínkou "přípustnosti" určovací žaloby podle tohoto ustanovení (které žádný demonstrativní výčet neuvádí); je proto třeba v každém případě určovací žaloby zjišťovat, jestli je tu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Existence naléhavého právního zájmu je tedy procesním předpokladem pro možné zabývání se meritem věci zahájené určovací žalobou, tj. určením toho, zda tu právo je či není (v případě podmínky existence naléhavého právního zájmu se ale současně nejedná o podmínku řízení formální povahy v pravém slova smyslu). Takový výklad přitom vyplývá nejen z dikce ust. §80 písm. c) o.s.ř., ale rovněž ze smyslu tohoto ustanovení, který je popsán výše. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal určovací žalobu (srov. již jen označení žaloby stěžovatele "Určení neplatnosti doplňujících ustanovení ve smlouvě o převodu družstevního bytu", ale též její obsah, přičemž stěžovatel ani nenamítal, že by se nejednalo o určovací žalobu), soudy postupovaly správně, když s otázkou meritorního projednání určovací žaloby spojily nutnost prokázání podmínky existence naléhavého právního zájmu. Naopak, pokud stěžovatel vyslovil nesouhlas s takovým postupem soudů, nelze této námitce přisvědčit.
Stěžovatel konečně namítá, že soudy nesprávně usoudily, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti napadených ustanovení předmětné smlouvy. Taková námitka stěžovatele směřuje tedy proti závěru obecných soudů o tom, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ve výroku soudu prvního stupně specifikovaných ustanovení smlouvy o převodu vlastnictví bytu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu, nutno zdůraznit, že je zásadně na obecných soudech, aby pojem naléhavý právní zájem uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí; jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud ovšem současně dodává, že není žádných pochybností, že úvaha soudu o existenci naléhavého právního zájmu musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků nejprve z obecného pohledu vyčerpávajícím způsobem vyložily zásady pro vymezení naléhavého právního zájmu jako podmínky pro uplatnění žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu. Reflektovaly správně především maximu, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Po provedení interpretace a aplikace příslušného ustanovení již s ohledem na specifika projednávané věci dospěly k závěru, že tomu tak nebylo, přičemž tento jejich závěr lze považovat z hlediska ústavně právního za přípustný. Soudy zejména uvedly, že není dán naléhavý právní zájem na určovacím petitu napadajícím ta ustanovení smlouvy, která jsou opakováním zákona, neboť taková žaloba nesplňuje preventivní účel. Odstranění těchto ustanovení smlouvy v případě vyhovění petitu nemůže odstranit případné budoucí spory o plnění těchto povinností, neboť vyplývají pro vlastníka bytové jednotky z právních předpisů a odstraněním textu smlouvy, který je cituje, by se proto na postavení žalobce ve vztahu založeném smlouvou nic nezměnilo. Dále soudy poukázaly na to,že pokud jde o další žalobní požadavky, lze určovací žalobu účelněji a efektivněji nahradit žalobou na plnění (stěžovatel se může domáhat vyúčtování záloh plateb na správu domu i záloh na služby poskytované s užíváním bytu); v této souvislosti Ústavní soud odkazuje na výše uvedené potvrzení ústavní konformity právního názoru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Je tak zřejmé, že soudy se otázkou interpretace a aplikace příslušného ustanovení náležitě zabývaly a své právní závěry ústavně konformním způsobem, řádně a srozumitelně odůvodnily. Při interpretaci daného ustanovení zjevně nevybočily z mezí ústavnosti. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud neshledal důvod do výsledku nezávislého rozhodování obecných soudů zasáhnout.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu