ECLI:CZ:US:2006:2.US.647.05
sp. zn. II. ÚS 647/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Z., právně zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Jakubská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 333/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2005 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 Co 142/2004, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti především polemizuje s právně závazným názorem dovolacího soudu, že při odškodnění bolesti nelze postupovat podle právního předpisu účinného v době, kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu poškozeného, popř. ke stabilizaci jeho bolesti jako celku, ale že rozhodující je doba vzniku bolesti.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud tedy rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou vzhledem ke své povaze způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Soudní řízení ve věci stěžovatelky dále pokračuje, a i když napadené usnesení dovolacího soudu je pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončen spor mezi stěžovatelkou a žalovanou pojišťovnou, a stěžovatelka má proto možnost domáhat se ochrany svých základních práv v průběhu tohoto řízení. Řízení před soudem, ostatně jako každé řízení před orgánem veřejné moci, je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci příslušných hmotně právních norem, na nichž bude posléze založeno rozhodnutí ve věci samé, a v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji, jež přináší i možné změny právních názorů. Postup Nejvyššího soudu v dovolacím řízení je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Ingerence Ústavního soudu do celého procesu rozhodovací činnosti obecných soudů by byla na místě teprve tehdy, jestliže by existující vady nebyly odstraněny. Po vydání nového konečného rozhodnutí ve věci bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost, bude-li k tomu mít ústavněprávní důvody.
Pro úplnost je třeba uvést, že samotné řízení před Nejvyšším soudem lze považovat za spravedlivé, neboť stěžovatelce žádná její procesní práva upřena nebyla, což ostatně v ústavní stížnosti stěžovatelka ani nenamítá.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
D a g m a r L a s t o v e c k á , v.r.
soudce zpravodaj