ECLI:CZ:US:2006:2.US.655.05
sp. zn. II. ÚS 655/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Vídeňská 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2005, čj. 17 Co 238/2005-127, a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 3. 2005, čj. 11 C 41/2003-106, a o návrhu na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 11 C 41/2003, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 3. 2005, čj. 11 C 41/2003-106, bylo žalovanému ing. J. M., podnikateli, uloženo zaplatit žalobci (nyní stěžovateli) částku 4.720,- Kč s příslušenstvím a v částce 7.680,- Kč s příslušenstvím byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se touto žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 14.800,- Kč, kterou měl stěžovateli zaplatit za práce, provedené zaměstnanci stěžovatele, kteří byli dočasně přiděleni k výkonu práce u žalovaného. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky řízení jako podnikateli byla uzavřena dne 4. 2. 2002 smlouva, již soud posoudil jako innominátní smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, jejímž předmětem bylo "propůjčení" zaměstnanců žalobce žalovanému za úhradu ceny prací (ve výši 100,- za 1 hod práce ve 30 denní zkušební době a 120,- Kč za hod práce poté). Žalovaný prokazatelně žalobci uhradil za práce vykonané pracovníky žalobce v období od 9. do 30. 4. 2002 částku 23.000,- Kč. Pracovníci žalobce podle výsledku dokazování, jak je hodnotil soud prvého stupně, odpracovali 2 x 115,5 hodiny při sazbě 120,- Kč za hodinu. Žalovaný tak žalobci dluží částku 4.720,- Kč, ohledně níž bylo žalobě vyhověno.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, čj. 17 Co 238/2005-127, rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku změnil tak, že se žaloba zamítá i v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 4.720,- Kč s příslušenstvím. Zopakoval důkaz smlouvou účastníků ze dne 4. 2. 2002 a konstatoval, že v projednávaném případě, podle obsahu smlouvy a následné praxe účastníků, byla splatnost dluhu vázána na vystavení a doručení originálu účetního dokladu typu vyúčtování (faktury). Stěžovatel nedokázal, že takový doklad byl žalovanému doručen a žalovaný jeho obdržení popíral. I pokud by tedy dluh žalovaného vůči žalobci existoval, nenastala dosud jeho splatnost. Odvolací soud současně uvádí, že žalobce počet odpracovaných hodin svých zaměstnanců v rozhodné době ani neprokázal. Důkaz jím předloženou evidencí totiž byl zpochybněn svědkem A. P. a jsou v ní vykazovány neoprávněně 3 dny práce. Podle odvolacího soudu tak tato listina nemá důkazní hodnotu. Soud uzavřel, že stěžovatel v tomto směru neunesl své důkazní břemeno.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soudy nepostupovaly v dané věci nezávisle a nestranně a rozhodnutí nejsou spravedlivá. Odvolací soud dle názoru stěžovatele vedl chybně jednání a nesprávně právně zhodnotil skutkový stav. Vychází jen ze souhrnného zjištění a není zřejmé, z jakých důkazních prostředků a v jaké hodnotící vazbě byl přehodnocen skutkový stav věci. Odvolací soud měl též provést dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že svou povinnost evidovat pracovní dobu svých zaměstnanců splnil a naopak důkazní břemeno neunesl žalovaný. Ze zákoníku práce je dle něj zřejmé, že je to zaměstnavatel, kdo by měl prokázat dobu pobytu zaměstnance na pracovišti, což stěžovatel zajistil. Vyžadovat splnění dalších podmínek považuje stěžovatel za nezákonné. Stěžovatel se domnívá, že docházku svých zaměstnanců prokázal. Naopak evidence vedená žalovaným v podobě píchacích karet je dle stěžovatele neprůkazná. Pokud jde o pohledávku, o niž se řízení vede, považuje ji stěžovatel za vyfakturovanou a splatnou. Stěžovatel konečně bez dalšího označuje postup odvolacího soudu za nezvládnutelný formalismus a dovolává se zákazu překvapivých rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou naplněny veškeré formální předpoklady pro to, aby se mohl ústavní stížností zabývat meritorně, a zjistil, že je tomu tak pouze zčásti. V projednávaném případě se řízení vedlo o částku 14.800,- Kč, přičemž před soudem prvého stupně bylo žalobě vyhověno co do částky 4.720,- Kč a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal pouze žalovaný, a to ve věci samé jen do výroku sub. I. Výrok sub II., jímž se žaloba co do částky 7.680,- Kč s příslušenstvím, zamítá, tak nabyl samostatně právní moci. Vzhledem k tomu, že prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 4. 2005, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. 11. 2005, je nutno ji v této části považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené (tj. po lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, §72 odst. 3, část věty před středníkem, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění).
Ústavní soud se tak mohl zabývat napadenými rozhodnutími, jen pokud se týkala výroku sub I rozsudku soudu I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu. Shledal ji však nedůvodnou.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel soustředí své námitky především do procesního postupu odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů a závěrů, pokud jde o prokázání odpracované doby jeho zaměstnanců. Pomíjí tak, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí především na závěru, že pohledávka, jíž se stěžovatel domáhal, nebyla dosud splatná, neboť nebyla vystavena řádná faktura. K tomu stěžovatel bez dalšího dodává, že pohledávka splatná byla.
Ústavní soud ovšem považuje za rozhodující tento klíčový závěr, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, který však neshledává za jakkoli vybočující z mezí ústavnosti. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou účastníků a na základě takto zjištěných skutkových okolností (nezbytnost vystavení faktury předvídaná smlouvou mezi účastníky) dospěl ke zmíněnému závěru o nesplatnosti pohledávky. Učinil tak zjevně zcela v souladu s procesními pravidly. Skutečnost, že s takto dosaženým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Jiné argumenty proti tomuto závěru stěžovatel nevznáší a ani Ústavní soud sám nemá za to, že by při jeho dosažení odvolací soud postupoval ústavně nonkonformním způsobem. Právo na spravedlivý proces je subjektivním právem každého jednotlivce vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolává. Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli příznivý výsledek. Dovolává-li se stěžovatel zákazu překvapivých rozhodnutí - což však blíže nerozvádí - nutno odkázat na ustanovení §220 o.s.ř., který postup, jenž zvolil v projednávaném případě odvolací soud (tedy měnící rozhodnutí), předvídá. Odvolací soud tak učinil po řádně proběhlém procesu a zopakování důkazu, na jehož základě k rozhodnutí dospěl. Námitka o nedostatku řádné faktury byla předmětem odvolacího řízení (viz. odvolání žalovaného ze dne 5. 5. 2005) a účastníci tak měli možnost se k ní vyjádřit. Ani z tohoto pohledu tak nelze napadené rozhodnutí označit za neústavní.
Vzhledem k výše uvedenému pak Ústavní soud neshledal důvod zabývat se dalšími námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, které se vztahovaly k závěrům použitým odvolacím soudem pouze na podporu závěru, na němž rozhodnutí založil primárně, a který Ústavní soud shledal ústavně konformním. Ani v případě, že by některou z těchto námitek shledal Ústavní soud důvodnou, nevedlo by to ke zrušení žádného z napadených rozhodnutí a takový závěr by byl čistě akademický.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod, pro který by bylo možno některé z napadených rozhodnutí zrušit. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu