ECLI:CZ:US:2006:2.US.655.06
sp. zn. II. ÚS 655/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování Malenovice 205, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 2. srpna 2006, č. j. 106 C 161/2006-31, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově jako účastníka řízení, a L. K. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že se jako vlastník nemovitostí, které nabyl v dražbě ke dni 1. listopadu 2002, domáhal po žalovaném L. K. (vedlejším účastníku v řízení před Ústavním soudem) úhrady částky 600,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady nájemného za měsíce listopad 2002 až leden 2003. Soudem prvního stupně byla přitom žaloba s odkazem na ust. §526 obč. zák. ve spojení s §853 obč. zák. zamítnuta. Stěžovatel zpochybňuje právní závěr obecného soudu o tom, že měl jako nabyvatel nemovitostí, které jsou předmětem nájmu, oznámit nájemci, že došlo k přechodu vlastnického práva, a že pokud nájemce, jemuž tato skutečnost oznámena nebyla, plnil nadále původnímu vlastníku nemovitostí, svého závazku k úhradě nájemného se zprostil. Domnívá se, že takovou povinnost nelze z příslušných ustanovení občanského zákoníku dovodit a že pokud nájemce (žalovaný ve sporu) přesto hradil nájemné původnímu vlastníku nemovitostí, vzniklo u původního vlastníka bezdůvodné obohacení, které je povinen žalovanému vrátit, nicméně žalovanému nadále povinnost hradit nájemné novému vlastníku trvá. Aspekt bezdůvodného obohacení na straně původního vlastníka nemovitostí pak měl být dle jeho názoru zohledněn nejméně při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Závěry obecného soudu tak má za vadné a rozporné s uvedenými ustanoveními Listiny, navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, sp. zn. 106 C 161/2006, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal tomuto soudu dne 4. listopadu 2005 žalobu proti žalovanému (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) o uložení povinnosti uhradit stěžovateli částku ve výši 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z této částky ode dne 10. dubna 2003 do zaplacení a soudní poplatek, to vše do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. O žalobě rozhodl okresní soud poté, co vydaný platební rozkaz byl k podanému odporu žalovaného zrušen stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, dle nichž měl žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) uzavřenu s bývalým vlastníkem nemovitostí (společností Savela, a. s.) smlouvu o pronájmu parkovacího místa se sjednaným nájemným ve výši 200 Kč měsíčně, této společnosti hradil nájemné ještě v období listopadu 2002 až červen 2003 i přesto, že ke dni 1. listopadu 2002 se vlastníkem nemovitostí stal stěžovatel, jež je k tomuto datu nabyl příklepem v dražbě. Tuto skutečnost však stěžovatel žalovanému nesdělil (resp. stěžovatel v řízení odeslání dopisu s informací o změně vlastníka žalovanému tvrdil, leč neprokázal) a žalovaný ji sám nezjistil.
Soud tento skutkový stav posoudil s použitím ust. §853 obč. zák. dle ust. §526 obč. zák. (tedy jako postoupení pohledávky) a konstatoval, že s ohledem na to, že nebylo postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu dlužníkovi oznámeno nebo nebylo toto oznámení prokázáno a tento plnil nadále původnímu věřiteli, zprostil se dlužník svého závazku plněním postupníkovi. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný, který nevěděl o změně v osobě pronajímatele, svůj závazek z uzavřené nájemní smlouvy plnil původnímu vlastníku nemovitostí, a tímto jej splnil. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil skutečností, že ačkoliv měl žalovaný ve věci plný úspěch, nároku na náhradu nákladů řízení se vzdal.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecného soudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud má naopak za to, že obecný soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry obecného soudu jsou v daném případě výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s jeho právními závěry.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zakotvených čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, tato tvrzení nejsou v ústavní stížnosti nijak rozvedena, nelze tedy usuzovat, v čem konkrétním, kromě vyslovení uvedeného právního názoru, na němž je založeno napadené soudní rozhodnutí, stěžovatel porušení svých práv spatřuje. Jak již Ústavní soud konstatoval, právní názor, na němž je napadené rozhodnutí založeno, není nijak nepřiléhavý učiněným skutkovým zjištěním, tedy z něj samého porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, a to ani v jiných aspektech, dovodit nelze a z vyžádaného spisu obecného soudu pak žádné dotčení ústavních principů zjištěno nebylo.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. prosince 2006
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu