ECLI:CZ:US:2006:2.US.662.04
sp. zn. II. ÚS 662/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E.H. a R.K., obou zastoupených advokátem JUDr. J.V., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, čj. 22 Co 304/2003-205, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1306/2004-232, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a Ing. J.H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadly stěžovatelky v záhlaví označené rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že se jimi cítí dotčeny na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy totiž neposkytly jejich právům ochranu a nerespektovaly názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 283/2000, což je v rozporu s čl. 89, 90, 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Obě rozhodnutí proto navrhují nálezem zrušit.
Mělo se tak stát v restitučním sporu o přechod vlastnického práva k nemovitostem [posuzovaném podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě")], v němž krajský soud stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 1996, čj. 10 C 1436/92-76, ve znění doplňujícího usnesení, a to tak, že zamítl žalobu stěžovatelek o přechod vlastnického práva k domu č. p. 19, označeného ev. č. 05, stavební parcele č. 20/1 a stavební parcele č. 20/2 v k. ú. B., na každou z nich v rozsahu jedné poloviny.
Krajský soud v řízení o této žalobě rozhodoval o odvolání již poněkolikáté. Nejprve (dne 16. 12. 1997, čj. 22 Co 259/97, 22 Co 260/97-118) změnil vyhovující rozsudek soudu prvé instance a žalobu zamítl. V rámci dovolacího řízení pak jeho rozsudek zrušil Nejvyšší soud ČR (rozsudek ze dne 21. 4. 1999, čj. 24 Cdo 980/98-134), neboť se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu stran výkladu ceny nižší ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Krajský soud pak (rozsudek ze dne 14. 12. 1999, čj. 22 Co 389/99-172) potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, neboť prý nebylo prokázáno, že příslušná smlouva o převodu nemovitostí byla schválena ve smyslu §16 odst. 2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhláška č. 156/1975 Sb."). Tento rozsudek zrušil dne 16. 6. 2003 nálezem sp. zn. IV. ÚS 283/2000 Ústavní soud s tím, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s důkazy, které nasvědčovaly opačnému závěru, než který nakonec učinil.
Následně pak odvolací soud (rozsudkem napadeným touto ústavní stížností) rozhodnutí prvé instance změnil a žalobu stěžovatelek zamítl. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelky coby právní nástupkyně původní vlastnice byly k podání žaloby legitimovány aktivně a vedlejší účastník, který předmětné nemovitosti získal na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, byl věcně legitimován pasivně. Vedlejší účastník nebyl při nabytí nemovitostí ani zvýhodněn, ani je nenabyl za nižší cenu. K převodu též nedošlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten (rozsudkem napadeným touto stížností) ovšem shledal napadené rozhodnutí správným a dovolání zamítl. V mezích podaného dovolání se zaměřil na právní hodnocení provedených důkazů a vyložil, proč se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že nedošlo k naplnění žádné ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Jak vyplývá z textu ústavní stížnosti, stěžovatelky považují závěry, že vedlejší účastník nenabyl předmětné nemovitosti za nižší cenu než tehdejší cenové předpisy stanovily, za chybné. Poukazují na jednotlivé rozpory a rozdíly v ocenění nemovitostí v jednotlivých znaleckých posudcích, jež soudy nechaly v řízení vypracovat, přičemž s těmito nesrovnalostmi se prý soudy dostatečně nevypořádaly. Dále poukazují na fakt, že při registraci příslušné kupní smlouvy státní notářství nezjišťovalo nezájem socialistických organizací o převáděný objekt, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. Dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemkům postrádá uvedení účelu užívání pozemků a s přidělením pozemků do osobního užívání nedal souhlas příslušný orgán podle §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Vedlejší účastník tedy dle stěžovatelek nabyl nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Jak Krajský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud ČR ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, která považují za správná. Dle názoru dovolacího soudu navíc stěžovatelky zřetelně neuvedly, v čem konkrétně se vlastně cítí být dotčeny na svých ústavních právech.
Vyjádření ke stížnosti doručil prostřednictvím své advokátky Ústavnímu soudu také vedlejší účastník. Odvolací i dovolací soud podle jeho názoru dostatečně vysvětlily, proč neshledaly, že by nemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy či za neodpovídající cenu. V dalším textu pak vedlejší účastník reagoval na jednotlivé výhrady stěžovatelek k hodnocení důkazů a k právnímu posouzení věci. Stížnost navrhl usnesením odmítnout.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelek a dospěl k závěru, že je namístě jej odmítnout jako zjevně neopodstatněný. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již ve věci nečinil žádné další procesní úkony, zejména nezasílal stěžovatelkám na vědomí vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, neboť ta neobsahují žádné nové skutečnosti či skutečnosti, o které by Ústavní svůj výrok opřel.
Pokud jde o formální stránku podání, Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána osobami k tomu oprávněnými prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpaly stěžovatelky procesní prostředky, které má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a jejich návrh je přípustný.
Ohledně obsahové stránky podání musí Ústavní soud předeslat, že stěžovatelky v něm neuvádí nic, co by posouvalo věc do ústavněprávní roviny. Pouze polemizují s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry soudů, a to ve zcela shodném rozsahu, jak to činily již v podaném dovolání. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny, a článku 1 Ústavy České republiky (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, a řada dalších). Ústavní soud nemůže posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě. Přitom neshledal, že by napadená rozhodnutí znamenala porušení některého ze základních práv, ať už zmiňovaného stěžovatelkami, či nějakého jiného.
Dle názoru Ústavního soudu postupovaly obecné soudy zcela v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a stěžovatelce poskytly dostatečný prostor pro realizaci jejích práv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je patrné, že respektoval závěry výše již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 283/2000, a pečlivě se zabýval důkazy, které byly v řízení provedeny, a rovněž vysvětlil, proč neprováděl dokazování další.
Vyložil též srozumitelně, jakými právními úvahami se řídil při hodnocení zjištěného skutkového stavu. Jeho rozhodnutí pak věcně přezkoumal dovolací soud, který dospěl k týmž závěrům. Dovolací soud podrobně rozebral jednotlivé dovolací námitky stěžovatelek. A protože byly obsahově stejné, jaké později uplatnily i v ústavní stížnosti, lze stěžovatelky s jejich jednotlivými argumenty odkázat právě na odůvodnění Nejvyššího soudu ČR.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud návrh stěžovatelek odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu