ECLI:CZ:US:2006:2.US.669.06
sp. zn. II. ÚS 669/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodým o ústavní stížnosti R. Š., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2006, sp. zn. 7 To 347/2006, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. října 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2006, sp. zn. 7 To 347/2006, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 2 T 4/2006, ve výroku o vině pod bodem 1), jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a věc byla vrácena soudu prvého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen pokud návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, coby prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jde tu o provedení zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), která je nedílnou součástí právního řádu demokratického právního státu.
V posuzované věci byla stěžovatelka stíhána pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měla dopustit pod bodem 1) skutkem ze dne 7. října 2005 a pod bodem 2) skutkem ze dne 14. října 2005. Usnesením, které stěžovatelka napadá ústavní stížností bylo jednak pravomocně ukončeno trestní stíhání pro skutek pod bodem 2) a dále bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvého stupně pro skutek pod bodem 1), jak vyplývá i z jeho výroku. Ohledně posledně uvedeného skutku tedy bude nadále probíhat řízení, v němž stěžovatelka má zachována veškerá svá práva, přičemž konečně rozhodnutí nelze předjímat. Proto Ústavní soud konstatuje, že ohledně skutku pod bodem 1) stěžovatelka evidentně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto byla v této části její ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. a) zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozebírá řízení, v němž byla trestně stíhána pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měla dopustit pod bodem 1) dne 7. října 2005 a pod bodem 2) dne 14. října 2005 tím, že v obou těchto případech odcizila z určitého obchodního domu spotřební zboží tak, že z něj odstranila bezpečnostní kódy, ukryla je pod bundu a prošla prostorem pokladen bez zaplacení. Uvedla, že v odvolacím řízení namítala nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, a to zejména ve vztahu k logice jí vytýkaného jednání, a rozporovala výpověď svědka Sychry, avšak odvolací soud pouze odkázal na skutková zjištění soudu prvého stupně. Upozorňuje na odlišné vyhodnocení videozáznamu, pořízeného 14. října 2005, a videozáznamu, pořízeného 7. října 2005, ze strany odvolacího soudu a podle jejího názoru i v tomto ohledu došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů.
Ústavní soud připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, kterou je poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem a rozhodování o vině a trestu za trestné činy. Do této ústavně vymezené pravomoci přirozeně spadá i posuzování důkazní situace v každém konkrétním případě. Proto je ústavně souladné, pokud obecné soudy určitým skupinám důkazů, resp. verzím jejich výkladu, uvěří a jiným nikoliv, jestliže své závěry přesvědčivě vyloží. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje totiž sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Od shora uvedeného zásadního právního náhledu se Ústavní soud nehodlá odchýlit ani v nyní posuzovaném případě. Z tohoto pohledu se pak argumentace stěžovatelky jeví být prostá ústavněprávní relevance.
Z odůvodnění napadeného usnesení je naprosto zřejmé, že soud splnil svoji ústavně vymezenou funkci a zcela zřetelně oddělil skutkovou situaci v případě skutku ze dne 14. října 2005, který byl podrobně popsán a rozebrán a závěr o vině nebyl evidentně založen pouze na rozboru videozáznamu, ale i na dalších v řízeních provedených důkazech, na jejichž hodnocení se obecné soudy obou stupňů shodly. Stejně tak tento soud podrobně rozebral, v čem spočívá odlišnost skutkové situace v případě skutku ze dne 7. října 2005, jehož objasňování vůči stěžovatelce bylo započato až po spáchání prve uvedeného skutku. V žádném případě přitom z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by videozáznamy z obou situací byly vyhodnocovány odlišně. Naopak je zřejmé, že různým způsobem vyložitelné vyhodnocení těchto záznamů bylo v obou případech dáno do samostatné souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi, z jejichž souhrnu byly vyvozeny vůči jednotlivým skutkům odlišné závěry. Tyto závěry se přitom Ústavnímu soudu jeví jako logické, přiměřené, a tím i ústavně souladné. Lze tedy opětovně zdůraznit, že odvolací soud své funkci v ústavním systému v posuzovaném případě dostál. Z toho důvodu je zřejmé, že argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní relevanci, neboť představuje jen opakování argumentace použité v odvolání, a ani případně podané dovolání by tedy zřejmě nebylo úspěšné. Z toho důvodu je rovněž zřejmé, že ani případně podané dovolání stěžovatelky by nemohlo být úspěšné, byť jinak Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení pomíjet porušení ústavně zaručených základních práv a svobod s odkazem na vlastní výklad dovolacích důvodů (např. nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 23. listopadu 2006).
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práva a svobod stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta v části týkající se skutku pod bodem 2) jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu