ECLI:CZ:US:2006:2.US.679.05
sp. zn. II. ÚS 679/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. D., J. L., J. K., P. a J. R., všech společně zastoupených JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem Štefánikova 416, Železný Brod, doručovací adresa Pelechov 31, Železný Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. 6. 2005, č. j. 29 Co 684/2004-83, a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 6. 2004, č. j. 10 C 1296/2002-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností označenou jako "stížnost pro porušení zákona" a podanou k poštovní přepravě dne 6. 12. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jimi podané žaloby o vrácení peněz z titulu odstoupení od cestovní smlouvy. Napadenými rozhodnutími mělo být podle stěžovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a po odstranění vad splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy nevyhověly jejich žalobě o vrácení zaplacených peněz, přestože žalovaná cestovní kancelář jim v rozporu s jejich požadavky nezajistila klidné ubytování. V místě pobytu se také nevyskytovala pláž inzerovaná v katalogu cestovní kanceláře a nevyhovující bylo i ubytování. Podání stěžovatelů obsahovalo podrobná skutková líčení, avšak tato líčení nebyla podřazena pod jakoukoli ústavně právní argumentaci. Argumentace proti rozsudku krajského soudu chyběla zcela. Teprve po výzvě k doplnění argumentace stěžovatelé uvedli, že závěry soudu jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, zejména v rozporu s výpovědí svědkyně Krátké a listinnými důkazy předloženými žalovanou. Z odůvodnění rozsudků údajně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami řídícími hodnocení důkazů. Důkazy nebyly reprodukovány správně. Stěžovatelé vyslovili i pochybnost o nezávislosti a nestrannosti obou soudů, protože soudci okresního soudu navštěvují rehabilitační zařízení provozované žalovanou a není vyloučeno, že některý ze soudců krajského soudu, kteří vesměs bydlí v Jablonci nad Nisou, toto zařízení s výtečnou pověstí navštěvoval. Tyto skutečnosti se stěžovatelé dozvěděli až nyní, proto nevznesli námitku podjatosti v řízení před obecnými soudy. Přitom soudci krajského soudu se chovali přezíravě, jednání nevěnovali pozornost, neposlouchali přednes, což se projevilo v tom, že neměli doplňující dotazy. Přitom zástupce žalované měl extrémně krátký přednes a soud vynesl rozhodnutí během pár minut, v nichž nemohl zhodnotit všechny důkazy. Stěžovatelé uvedli, že výše konstatovaný nesoulad dosahuje ústavní intenzity a dále, že díky formalismu obecných soudů a nevypořádáním rozporů v důkazech, jež nebyly řádně zhodnoceny, došlo k odepření spravedlnosti
Z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 6. 2004, č. j. 10 C 1296/2002-54 Ústavní soud ČR zjistil, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů jako nedůvodnou, neboť shledal, že poskytnuté ubytování odpovídá uzavřeným cestovním smlouvám. Pracovnice cestovní kanceláře potvrdila, že stěžovatelé žádali klidné ubytování, ale zároveň dodala, že tento požadavek byl zajištěn výběrem konkrétního letoviska - malého, málo navštěvovaného města, kde je předpoklad, že bude klid. Podle žalované mohli stěžovatelé využít pláž u hotelu, která je volně přístupná.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 6. 2005, č. j. 29 Co 686/2004-83 Ústavní soud ČR zjistil, že krajský soud se rozsudkem okresního soudu zabýval z podnětu odvolání stěžovatelů, v němž uplatnili námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti (šlo o podrobné vylíčení nespokojenosti s ubytováním, hlukem, nemožností parkování, s udělením pokuty, s neexistencí pláže v místě pobytu atd.). Krajský soud nejprve konstatoval nedostatek aktivní legitimace u těch z původních žalobců, kteří neměli uzavřenu cestovní smlouvu, a poté označil odvolání za nedůvodné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelka neprokázala, že došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sb. n. u., sv. 33, str. 371 ).
Protože námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Okresní soud v napadeném rozsudku (str. 5) konstatoval, že jak ze žalobních tvrzení, tak z předložené cestovní smlouvy vyplývá, že poskytnuté ubytování cestovní smlouvě odpovídalo. Stěžovatelé podle zjištění okresního soudu podpisem stvrdili, že se seznámili s katalogem i s ceníkem. Krajský soud v napadeném rozsudku dodal (str. 2 odst. 1), že v ceníku je výslovně uvedeno: "Ubytování... provádí náš chorvatský partner. Konkrétní adresa vám bude sdělena na místě" Zároveň je podle krajského soudu v ceníku obsaženo upozornění, že zákazník cestuje do Středozemí, kde jsou hlučnější, rádi se baví do pozdních hodin. Proto nemohl krajský soud označit za pravdivé tvrzení stěžovatelů, že nebyli upozornění, že žalovaná nemůže ovlivnit konkrétní poskytnuté ubytování. Navíc krajský soud z fotodokumentace předložené žalovanými konstatoval, že apartmány byly zrekonstruované a nově zařízené. Krajský soud závěrem konstatoval, že "poskytnuté ubytování odpovídalo uzavřeným cestovním smlouvám, katalogu i ceníku pro rok 2002 a lze pouze připustit, že představa žalobců se rozcházela se skutečností, za což však žalovaná v žádném případě nenese odpovědnost". Tento závěr odpovídá skutkovým zjištěním, a není s nimi v nesouladu, natož extrémním. Argumenty krajského soudu uvedené v jeho rozhodnutí nejsou libovolné, tj. pohybují se v rámci možného skutkového a právního posouzení věci z hlediska obyčejného práva, a proto není prostor pro zásah Ústavního soudu, který neměl pochybnost o tom, že napadené rozsudky vydaly nezávislé a nestranné soudy, když námitka stěžovatelů stran nezávislosti a nestrannosti soudců, kteří v dané věci rozhodovali, nebyla konkrétní.
Ústavní soud ČR se nemůže nepozastavit nad neprofesionálním vystupováním právního zástupce v řízení před Ústavním soudem ČR.
Ústavní stížnost nazvaná "stížnost pro porušení zákona" neobsahovala jakoukoli ústavně právní argumentaci, a proto byl právní zástupce stěžovatelů Ústavním soudem ČR dopisem ze dne 12. 12. 2005 vyzván k odstranění této vady bránící projednání ústavní stížnosti. Výzva doručovaná na adresu sídla právního zástupce zůstala nevyzvednuta. Ústavní soud ověřil, že adresa sídla, uváděná na ústavní stížnosti, se shoduje s adresou, kterou eviduje i advokátní komora. Proto dne 6. 1. 2006 na stejnou adresu odeslal druhou výzvu k odstranění vad. Ani na tuto výzvu advokát náležitě nereagoval, a místo toho dopisem odeslaným dne 11. 1. 2006 sdělil, že z důvodu smrti společníka má Ústavní soud doručovat na adresu Pelechov 31, Železný Brod. Na tuto adresu Ústavní soud odeslal dne 13. 1. 2006 třetí výzvu k odstranění vad ústavní stížnosti. Teprve na tuto výzvu právní zástupce reagoval a dne 18. 1. 2006 zaslal Ústavnímu soudu "Doplnění stížnosti pro porušení zákona". Avšak ani zde nevysvětlil, proč nepřebírá zásilky na adrese svého sídla, ačkoli byl o takové vysvětlení žádán. Tento přístup nelze akceptovat. Ostatně z napadených rozsudků, uvádějících třetí adresu právního zástupce stěžovatelů, vyplývá, že změna místa přebírání zásilek je u tohoto advokáta zcela běžná. Tím spíše však musí dbát, aby se skutečné sídlo shodovalo se sídlem uváděným v podáních adresovaných soudům a s registračními údaji České advokátní komory, neboť právě na tuto adresu je advokát soudy obesílán. Obtíže s doručováním působí průtahy zastoupeným a ztěžují ostatním stěžovatelům přístup k Ústavnímu soudu ČR. I proto nemůže Ústavní soud ČR podobné praktiky tolerovat.
Právní zástupce byl upozorněn, že mu za takový přístup k plnění povinností advokáta může být udělena pořádková pokuta, nehledě na to, že zbytečně vystavuje své klienty riziku odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstranění vad. Ostatně pochybnosti o jednání lege artis ze strany právního zástupce plynou i ze zřejmé nezdrženlivosti a nepodloženosti vznášených námitek, které právní zástupce prezentoval i v ústavní stížnosti. Tímto přístupem je mařen účel obligatorního právního zastoupení, jež má zajistit, aby se Ústavní soud ČR zabýval jen kvalifikovaně formulovanými podáními.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, které tvrdili v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. ledna 2006
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu