ECLI:CZ:US:2006:2.US.691.05
sp. zn. II. ÚS 691/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Stavebního bytového družstva STAVBAŘ, družstvo, IČ 000 33 251, Přemyslova 229/3, Praha 4, zastoupeného JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 1886/2005-260, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č. j. 30 Co 255/2004-234, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 12. 2005 a i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 53/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 12. 1. 1998, se žalobce Pozemkový fond České republiky domáhal, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi ním a stěžovatelem (žalovaným) dne 7. 1. 1997 ohledně specifikovaných pozemkových parcel, které byly prodávány za účelem výstavby rodinných domů, je neplatná, a že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalobce. Dle něj smlouva odporovala obecně závazným právním předpisům a stěžovatel nesplnil rozvazovací podmínku, na kterou byl převod vázán.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 4. 2000, č. j. 23 C 13/98-136, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva je neplatná, výrokem pod bodem II. určil, že v rozsudku specifikované parcely jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce, výrokem pod bodem III. zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je povinen strpět k nemovitostem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch České republiky, a pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že předmětná kupní smlouva obsahovala v čl. VII. rozvazovací podmínku, která stanovila, že prodej uvedených pozemkových parcel se uskutečňuje za účelem výstavby rodinných domů, a kupující se zavázal, že do 12 měsíců ode dne vkladu vlastnického práva žalobci doloží, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí na tuto výstavbu. Rozvazovací podmínku však stěžovatel nesplnil, proto se obnovilo vlastnické právo převodce.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 7. 11. 2000, č. j. 29 Co 443/2000-151, rozsudek soudu I. stupně ve výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení potvrdil s tím, že jinak zůstává nedotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. O dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 16. 1. 2003, č. j. 22 Cdo 1625/2001-178, rozhodnutí soudů odvolacího i prvního stupně v napadených výrocích II. a IV. zrušil. Soud I. stupně poté rozsudkem ze dne 5. 12. 2003, č. j. 23 C 13/98-210, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 4. 2003, č. j. 23 C 53/2003- 220, žalobu na určení, že předmětné parcely jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce, zamítl, když neshledal za splněnou rozvazovací podmínku, obsaženou ve smlouvě o převodu nemovitostí.
O odvolání žalobce (po připuštění změny žaloby ohledně kultury pozemků a čísla listu vlastnictví) rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. 30 Co 255/2004-234, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a sám určil, že uvedené pozemkové parcely jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce. Po doplnění dokazování listinnými důkazy konstatoval, že soud prvního stupně se zabýval smlouvou toliko z pohledu splnění rozvazovací podmínky v ní obsažené, aniž by prioritně vyřešil námitky neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že schválenou stavební dokumentací ve smyslu §17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě je stavební dokumentace ověřená stavebním úřadem ve stavebním řízení, a převod pozemků podle tohoto ustanovení je proto možný jen tehdy, bylo-li již na stavbu vydáno pravomocné stavební povolení. Předmětná kupní smlouva, jejímuž uzavření vydání stavebního povolení nepředcházelo, tak byla uzavřena v rozporu se zákonem o půdě a je třeba ji považovat za absolutně neplatnou ve smyslu §39 občanského zákoníku.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž zejména namítal, že ztotožnění pojmů "schválená stavební dokumentace" a "projektová dokumentace stavby, která je povinnou přílohou žádosti o stavební povolení", nemá oporu v platném právním řádu. Dále namítal procesní nedostatky v postupu odvolacího soudu. Dovolací soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 22 Cdo 1886/2005-260, dovolání zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Ztotožnil se s výkladem §17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, podaným odvolacím soudem a i další procesní námitky stěžovatele shledal nedůvodnými.
Posledně citovaný rozsudek dovolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu odvolacího napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na obecné zásady nestranného a spravedlivého procesu deklarované v rozhodnutích Ústavního soudu a vyslovuje přesvědčení, že v předmětné věci soudy postupovaly v rozporu s těmito principy i povinnostmi vyplývajícími z procesních ustanovení občanského soudního řádu. Má za to, že při provádění důkazů listinami nebyla vždy dodržena zásada předložení této listiny ze strany soudu druhému účastníku. Další pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud při jednání dne 5. 10. 2004 důkazy konstatoval, čímž porušil procesní ustanovení, neboť zákon umožňuje jen dva způsoby provedení důkazu listinou, a to její čtení nebo sdělení jejího obsahu. Soud prvního stupně také pravidelně neplnil svou povinnost vyzvat účastníky, aby se vyjádřili, zda se vzdávají práva na odvolání proti vyhlášenému rozsudku a nezaprotokoloval, jaké bylo jejich vyjádření.
Stěžovatel dále podává exkurs rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se řešení otázky opomenutých důkazů a zásady volného hodnocení důkazů. Za takto opomenutý důkaz považuje např. stavebněplánovací dokumentaci, kterou stěžovatel předložil soudu druhého stupně (viz protokol z jednání ze dne 5. 10. 2004), ale soud o něm jako o důkazu nerozhodl. V tomto směru považuje i odůvodnění jeho rozsudku za nedostatečné, neboť neuvádí, které důkazy byly provedeny a které nikoli, a důkazy nijak nekonkretizoval.
K porušení zásad při provádění dokazování dle stěžovatele došlo i při jednání dne 23. 9. 1998. Toto bylo odročeno za účelem výslechu svědků a doložení stavební dokumentace. Při dalším jednání, na které se svědci nedostavili, návrh na provedení důkazů jejich výslechem senát zamítl, stejně jako další návrhy, a to bez jakéhokoli odůvodnění. Poté konstatoval, že návrhy na doplnění dokazování nejsou, a to v rozporu s dříve uvedeným. Po takto ukončeném dokazování četl k důkazu listiny. Účastníci přitom neměli právo vyjádřit se k návrhům na důkazy ani k provedeným důkazům. Na závěr jednání neměli možnost shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. V rozsudku z 11. 11. 1998 se soud zcela nedostatečně vypořádal s navrhovanými důkazy, kdy výslech svědků pro nadbytečnost zamítl, ač při minulém jednání kvůli jejich výslechu odročoval, stavební dokumentací a kopiemi dokladů k zadání stavby se však zabývat opomenul. Ani rozsudek z 21. 4. 2000 nemá náležitosti §157 odst. 2 o.s.ř., v rozsudku je pouze stanoveno, že soud nepřistoupil na výklad stěžovatele, aniž by určil, z jakých důvodů a jakými úvahami byl veden. V rozsudku soudu druhého stupně ze 7. 11. 2000 chybí konstatování, které skutečnosti vzal soud za prokázané a které nikoli, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak posoudil věc po právní stránce. Upozorňuje i na porušení zásady stanovené v §123 o.s.ř., podle které mají účastníci právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům (např. u jednání dne 16. 5. 2003).
Z obsahu protokolů o jednání soudů prvního i druhého stupně lze dle názoru stěžovatele jen zřídka zjistit, že by účastníkům řízení bylo v jeho průběhu dáno odpovídající poučení dle §5 o.s.ř., což stěžovatel považuje za velmi závažné porušení svého práva na spravedlivý proces. Absolutní absenci poučovací povinnosti shledává při jednání dne 23. 9. 1998, 11. 11. 1998 a 13. 4. 1999. Za další častá procesní pochybení shledává to, že soudy nepostupovaly důsledně podle §119a odst. 2 o.s.ř., tj. že nedaly účastníkům možnost shrnout návrhy a vyjádřit se k dokazování i právní stránce věci - např. při jednání dne 13. 4. 1999, 14. 4. 2000, 7. 11. 2000, 3. 12. 2003 a 5. 10. 2004. V protokolu z jednání ze dne 23. 9. 1998, 13. 4. 1999 a 7. 11. 2000 chybí účastníkům předestřený závěr o skutečnostech, které budou předmětem dokazování i případný jiný náhled účastníků na okruh sporných skutečností a navržených důkazů.
Stěžovatel konečně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §212 o.s.ř. překročil při projednání odvolání rozsah své přezkumné činnosti, když žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu zkoumání rozvazovací podmínky kupní smlouvy. Dle stěžovatele je nepřípustné, aby odvolací soud přezkoumal rozhodnutí v širším rozsahu než napadl odvolatel.
K ústavní stížnosti se vyjádřili, coby účastníci řízení, Nejvyšší soud a Městský soud v Praze. Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatel namítá procesní pochybení soudu, k němuž mělo dojít před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, měl dostatek možností žádat jejich nápravu v odvolacím řízení. To platí i o námitkách proti protokolaci. Řada námitek směřuje proti tvrzeným pochybením, která by nemohla být ani důvodem zrušení rozsudku v odvolacím řízení, natož v řízení o ústavní stížnosti. Stran námitky, že odvolací soud překročil meze přezkumné činnosti, odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se s ní vypořádal. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ani Městský soud v Praze se nedomnívá, že by jeho rozsudkem bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, když k žádnému zásadnímu procesnímu pochybení v projednávaném řízení nedošlo. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces výhradně procesní postup obecných soudů, jenž předcházel vydání jednotlivých rozsudků. Jeho námitky směřují nejen proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, ale i proti rozhodnutím jim předcházejícím, která byla v průběhu řízení zrušena. Ústavní soud považuje za nadbytečné, aby se zabýval tvrzenými procesními pochybeními, jež měly nastat v souvislosti s vydáním zrušených rozsudků, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci konečná ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a namítané vady by ani správnost konečných rozhodnutí nemohly ovlivnit. Nadto, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, stěžovatel tyto vady zákonem stanoveným způsobem v průběhu řízení ani neuplatnil.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud zabýval toliko námitkami, směřujícími proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Před samotným posouzením těchto námitek považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že zákon umožňuje toliko dva způsoby provedení důkazu listinou, což vyplývá z ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., které uvádí, že důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 5. 10. 2004, soud k důkazu konstatoval vyšetřovací spis ČVS: OV 1-2371/20-toč-99, zejména listiny na č.l. 144 - 205. Tento odvolacím soudem zvolený způsob provedení důkazu listinou sice neodpovídá přesné dikci zákona, ale zároveň nevzniká žádná pochybnost o tom, že by tento důkaz nebyl před soudem proveden. Pokud měl stěžovatel, který byl u tohoto jednání přítomen, výhrady proti takovému způsobu protokolace, měl možnost uplatnit podle ustanovení §40 odst. 3 o.s.ř. námitky proti jeho znění, což však neučinil.
K námitce o nedostatečném plnění poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníkům nemůže Ústavní soud zaujmout žádné stanovisko, neboť stěžovatel konkrétně neuvádí, kterého poučení se mu ze strany odvolacího soudu nedostalo, ačkoli se tak mělo stát. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 9. 2004 naopak vyplývá, že soud podal účastníkům zprávu o tom, že ve věci je třeba nejdříve posuzovat, zda kupní smlouva je platným úkonem, a to z důvodů namítané neplatnosti smlouvy uvedené v žalobě, tedy zejména z důvodu, že se nejednalo o převod na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu. V tomto směru dal zároveň stěžovateli poučení ve smyslu §118a) odst. 1 a 3 o.s.ř. a dotázal se jej, zda měl v době uzavření kupní smlouvy vydané stavební povolení na výstavbu na předmětných pozemcích. Zástupce stěžovatele poté učinil nesporným, že v době uzavření smlouvy stěžovatel předmětné stavební povolení neměl, a navrhl provedení důkazu projektovou dokumentací.
S neprovedením tohoto navrhovaného důkazu souvisí další námitka stěžovatele, že soud o důkazu projektovou dokumentací nerozhodl a v odůvodnění svého rozsudku se ani nevypořádal s tím, proč jej neprovedl. Ústavní soud připouští, že této námitce lze přiznat jistou opodstatněnost, nikoli ovšem proto, že odvolací soud tento důkaz neprovedl, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.), ale proto, že ve svém rozhodnutí opomněl vyložit, z jakých důvodů jej neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud se ovšem dále zabýval tím, zda dané procesní pochybení má v projednávaném případě ústavněprávní rozměr. Vyšel z toho, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o řadu dalších důkazů, které shledal pro věc podstatnými. Rozhodnou skutečností pro rozhodnutí ve věci bylo, zda v daném případě bylo či nebylo vydáno rozhodnutí o povolení stavby, týkající se předmětných pozemků. V odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že v době uzavření smlouvy (a konečně až do současné doby) nebylo stavební povolení vydáno. Z tohoto nesporného tvrzení pak soud vycházel (§120 odst. 4 o.s.ř.) a právě tato zjištěná skutečnost byla zásadním důvodem, proč bylo žalobě vyhověno. Stěžovatel sám sice namítá, že soud opomněl důkaz projektovou dokumentací, avšak již neuvádí, jak neprovedení tohoto důkazu (při nesporné skutečnosti, že stavební povolení nebylo vydáno) mohlo zasáhnout do jeho ústavních práv. Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení odvolacího soudu mělo vliv na přezkoumatelnost a přesvědčivost napadeného rozhodnutí, a nedospěl ani k závěru, že by jím došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud nadto poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (která potvrzuje i výše uvedený závěr), dle které se rozsah povinnosti soudu, vyjádřit se v rámci odůvodnění ke každému argumentu, může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přezkoumatelné. Je z něho dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil. Zjištěná procesní pochybení zůstala, jak uvedl Ústavní soud výše, toliko v rovině zákonnosti, a nebylo jimi porušeno žádné z tvrzených stěžovatelových ústavních práv.
Ústavní soud konečně neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím překročil meze své přezkumné činnosti vymezené odvolatelem. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil v dovolání a dovolací soud se jí ve svém rozsudku podrobně zabýval. Jeho právní názor, že v namítaném ustanovení §212 o.s.ř. jde o vymezení kvantitativních mezí, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozsudku, zatímco na danou věc se vztahuje §212a odst. 1 o.s.ř., podle kterého "není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny", je ústavně konformní, a jeho uplatnění tedy nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu