ECLI:CZ:US:2006:2.US.693.05
sp. zn. II. ÚS 693/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. T., zastoupeného JUDr. Romanem Chalupníkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 43/819, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 752/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 To 3/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 5/2004, spojeného s návrhem na zrušení §265b a §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 12. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 5/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. c) a f) trestního zákona, trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu a dílem ve stádiu přípravy, trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na doživotí, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věci, povinnost k náhradě škody, byly zabrány věci a jedna z poškozených byla odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 To 3/2005, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 752/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení §265b a §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, a tvrdí, že tato zákonná ustanovení jsou v rozporu s čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje řízení a svá podání. Argumentuje nálezem, sp. zn. I. ÚS 55/04 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 114. str. 187), a nesouhlasí s restriktivním výkladem dovolacích důvodů, díky kterému se dovolací soud jeho dovoláním odmítl zabývat meritorně. Dále namítá, že domovní prohlídky provedené u něj 19. 12. 2003 a 23. 12. 2003 byly provedeny v rozporu se zásadami vymezenými zákonem a nálezem, sp. zn. III. ÚS 287/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 62. str. 119), neboť příkazy k nim jsou pouze blanketní pokud jde o policejní orgán, který je měl provést, a nejsou dostatečně odůvodněny, neboť jde zřejmě o předem připravené formuláře. Úspěšný výsledek domovní prohlídky podle něj nemůže konvalidovat vady vydaných soudních příkazů, a to navíc za situace, kdy příkaz k další prohlídce byl odůvodněn dostatečně. Opatřením důkazů, které byly při uvedených domovních prohlídkách zjištěny, a jejich použitím, tak podle něj došlo k porušení zásad fair procesu.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 5/04, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 19. 12. 2003 vedeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) a b), a odst. 3 písm. b) trestního zákona, které bylo posléze spojeno s jiným trestním stíháním a dále rozšířeno o další trestné činy, a právní kvalifikace vytýkaného jednání byla i měněna. V tomto řízení byly kromě jiných zajišťovacích institutů ve formě operativně pátracích prostředků, provedeny domovní prohlídky. Jednalo se o prohlídku v bytě na adrese stěžovatele, a v prostorách k bytu přilehlých (sklepních, půdních a jiných obdobných) na základě opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 43 Nt 2651/03, a opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2003, sp. zn. 43 Nt 2653/03, a o prohlídku rodinného domu na adrese Slovanská Lhota, Drevníky, jakož i všech prostor tvořících příslušenství rodinného domu, včetně garáže, užitkových budov a pozemku, obývaných paní B. K. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 5/2004, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. c) a f) trestního zákona, trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu a dílem ve stádiu přípravy, trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Trestných činů se měl dopustit tím, že jednak dne 8. 4. 2003 při loupežném přepadení pobočky ČSOB, a. s., Vítězné náměstí 2/577, Praha, 4x vystřelil ze vzdálenosti cca 1 metru zepředu z pistole na pracovníka ostrahy, čímž mu způsobil smrtící poškození zdraví a následně překonal přepážku a ze stolu odcizil peníze v hodnotě 124.150 Kč, dne 18. 12. 2003 v 16:08 hod. v prostoru Komerční banky, a. s., v Karmelitské 31/33 v Praze výhrůžkou a namířenou pistolí přinutil bankovní úřednici k vydání peněz v hodnotě 102.732,85 Kč, téhož dne v 16:15 se pokusil výstřely zasáhnout policisty, kteří proti němu zakročovali, a kladl jim aktivní odpor při zatýkání, opatřil si a na adrese svého trvalého bydliště ukrýval střelné a jiné zbraně a střelivo, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo o něj požádal, opatřil si celkem 21 občanských průkazů jiných osob s úmyslem je použít na poště k založení vkladních knížek a následnému podvodnému vylákání fingovaných vkladů, a za pomoci 17ti z nich založil celkem 68 vkladních knížek na něž vepsal fingované vklady, které následně na různých poštách vybral nebo to měl v úmyslu, čímž způsobil škodu v celkové výši 979.300 Kč. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věci, povinnost k náhradě škody, byly zabrány věci a jedna z poškozených byla odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K jeho odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 To 3/2005, rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a byl mu uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 752/2005, bylo odmítnuto jeho dovolání, jako dovolání podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Podstatou námitek stěžovatele je, že výsledky domovních prohlídek, provedených 19. a 23. 12. 2003, nebyly získány co do náležitostí příkazů k domovním prohlídkám, procesně přípustným způsobem, a tudíž měly být soudem a limine vyloučeny (opomenuty) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz souhrnně sp. zn. III. ÚS 177/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 172. str. 315). To platí i pro námitky vůči dovolacímu soudu, neboť meritorní nepřezkoumání této námitky dovolacím soudem bezprostředně souvisí s její opodstatněností za situace, kdy jiné námitky ústavní stížnost neobsahuje.
Ústavní soud konstatuje, že námitky proti příkazům k domovním prohlídkám stěžovatel neuplatnil ani v hlavním líčení při provádění důkazu o výsledcích domovních prohlídek, ani při závěrečné řeči a posledním slovu. Stejně tak stěžovatel tyto námitky neuplatnil ani v odvolacím ani v dovolacím řízení, a jeho obhajoba před obecnými soudy tedy nikdy nebyla postavena na nesouhlasu s domovními prohlídkami a s použitím jejich výsledků. Je tedy zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal v řízení před obecnými soudy procesní prostředky, které mu zákon v souladu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky poskytuje k ochraně jeho základního práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, kterého se tedy dovolává až v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost by v tomto ohledu bylo možné bez dalšího považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), avšak nedosti na tom.
V souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. proti Francii (z 25. 2. 1993, série A. č. 256) je třeba, aby legislativa a praxe v oblasti legitimních zásahů do práva na nedotknutelnost obydlí nabízely adekvátní a dostatečné záruky proti zneužití. Právě pod tímto úhlem pohledu je nutné pohlížet na postup podle §82 a 83 trestního řádu, neboť z něj vychází i stěžovatelem uváděný nález, sp. zn. III. ÚS 287/96.
V příkazech k domovním prohlídkám ze dne 19. a 23. 12. 2003, které jsou nepřímo napadeny ústavní stížností, je ze spisové značky státního zastupitelství a označení trestného činu dostatečně zřejmé, které trestní věci se týkají. Z jejich výroků je naprosto zřejmé, že má být prohlížen byt stěžovatele (a s ním související prostory) na konkrétně uvedeném místě. Z jejich odůvodnění je pak zřejmé, že soudce měl před jejich vydáním k dispozici spisový materiál, kterým poměřoval návrhy státních zástupců. Z těchto návrhů pak vyplývá, že první domovní prohlídka měla být provedena na základě zjištění, že stěžovatel má v bytě uloženy zbraně, které sice dobrovolně vydal, avšak z dalších poznatků vyplynula obava, že se v bytě a přilehlých prostorách nacházejí ještě další zbraně. Z druhého návrhu pak vyplývá, že při vyhodnocování výsledků první domovní prohlídky policejní orgán zjistil, že se v bytě nacházejí další součásti zbraní související s projednávanou trestnou činností, které doposud nebyly zajištěny. Příkazy k domovní prohlídce tedy v posuzovaném případě nevykazují defekty, pro které byly zrušeny příkazy k domovní prohlídce posuzované nálezem sp. zn. III. ÚS 287/96.
I když jsou odůvodnění příkazů k domovní prohlídce stručná, naprosto z nich nevyplývá, že by se soudce nezabýval věcí dostatečně, a že by tak neposkytl v posuzované věci dostatečnou míru záruky proti zneužití domovní prohlídky orgány veřejné žaloby. Totéž platí i o absenci konkretizace policejního orgánu, který měl domovní prohlídku provést. Z předmětných příkazů vyplývá to, že domovní prohlídku iniciovala a stejně jako celé vyšetřování provedla tatáž policejní složka.
Stěžovatelem namítaná odlišnost rozsahu odůvodnění jím napadaných příkazů k domovní prohlídce od rozsahu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce ze dne 7. 1. 2004, jehož bezchybnost stěžovatel nenapadá, je podle názoru Ústavního soudu dána především tím, že oprávněná uživatelka posléze prohlíženého domu je osobou od stěžovatele zcela odlišnou. Je tudíž korektní, že osobě jinak nezúčastněné na trestním řízení je zásah do základního práva nedotknutelnosti obydlí odůvodněn v širším rozsahu, než osobě, proti které se trestní stíhání vede.
Z těchto důvodů námitky stěžovatele proti příkazům k domovním prohlídkám nedosahují ústavněprávní intenzity, a jsou proto zjevně neopodstatněné.
Zjevná neopodstatněnost námitek proti příkazům k domovním prohlídkám pak působí, že i námitky proti omezenému přezkumu věci dovolacím soudem jsou zjevně neopodstatněné. Omezením rozsahu dovolacích důvodů nemohlo totiž být v posuzovaném případě porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu jeho základních práv, oproti situaci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 55/04.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Jestliže byla samotná ústavní stížnosti odmítnuta, musí se tento výrok promítnout i do návrhu zrušení §265b a §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jak Ústavní soud již dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. U. 22. str. 351), je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona; opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
Proto byl návrh na zrušení §265b a §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu rovněž mimo ústní jedná bez přítomnosti účastníků odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) za použití §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu